Ješitnost je svině svinutá, Part II

Existuje droga, kterou si vyrábí náš organizmus sám a je stejně návyková jako jiné drogy a mívá děsivý dopad na nás, ale bohužel i široké okolí.
Ješitnost.
Takový rozumný, až moudrý muž, nebo žena, jednou něco plácne. Sám si tím třeba není moc jistý, ani se mu to moc nelíbí. Prostě plácne nápad, pohled na věc.
Jenže, on plácne něco, co někdo chce slyšet. A ten zatleská. V téhle chvíli je možná poslední chvíle pro záchranu. Říct: "Jsem moc rád, že se vám to líbí, ale ona je to možná blbost!"
Ale kdo to řekne? A přiběhnou další. Přiběhnou další, co na tohle čekají a další, co mají vyhledávání takových spojenců jako koníček, možná i jako placenou práci.
Tleskají, lajkují, chválí.
Ego plácala se raduje!
Ale potlesk ustal! Plác zmizel a s ním i nadšení!
Plácal plácne víc a přitvrdí.
A hned je tady další dávka, silnější než minule!
Obdivovatelů ba přímo vzývačů přibývá.
Víc. Víc a tvrději! "Jste prorok ó Pane!" Volají posluchači a poloexistující mátohy z internetu. Lichotí, hladí, obdivují. Kdo by odolal!
Chválí i "veřejně známá osobnost"! Jůůůůů!
Dál! Plácal už ztratil uvážlivost i dobré způsoby, umění dialogu i racionalitu. Už jen plní přání svého publika výměnou za aplaus.

Tohle je, jak jinak, jen jeden model zblbnutí. Ale jsem přesvědčený, že velice častý.