Leví, praví, jedna pakáž

 Bejvalo to a je to zase. Bejvalo to před druhou světovou válkou, co byla vlastně pokračování té první.
Tehdá se objevili fašisté. A komunisté.
Fašisté byli milování spíše frustráty a těžkými zoufalci. Fašisté byli pro slušného člověka odpudiví již zdálky. Primitivní, zlí.
Komunisté byli milování dělníky... Chachachááá! To byl vtip. Komunisté byli milování umělci, intoši, jemnými humanisty plnými soucitu. Komunisté byli půvabní.
Že jsou fašisté hnus, to poznali lidé rychle a drsně.
Že jsou hnus komunisté, to trvalo. Ono sice, komouši měli hned od začátku odporný nápady, ale to se omlouvalo, okecávalo, nevidělo. Pár lidí to vidělo a varovalo, ale bylo jich málo, málo, málo.
Nakonec se ukázalo, že komunisté jsou nemlich totéž co fašouni.

I v našem městě, zemích, době, jsou nástupci fašounů, toužících napravit svět hubením nepřátel (potom i přátel).
A potomci komoušů, toužících napravit svět "napravením", umlčením, vyloučením "pomýlených". Zní to lépe, než  zabíjení a tak umělci, jemní humanisté budou zase roky v nadšení, než jim to dojde a budou si rvát vlasy. Pokud je do té doby nepopraví také. 
Pár lidí to vidí, ale je jich málo, málo, málo.