Ještě k síti

Ono, jak jsem někde zmínil, jsou ty debaty, na sítích sociálních, marné.
Ony jsou debaty většinou všude marné, ale tady zvláště.
Neb anonymita, virtuálnost, vede k extrému.
Jako kdyby v hospodě, někde na Brdech, jedni mínili: Všechny lesy vykácet!" Je v nich jen hmyz a vlci. Místo toho postavíme sklady!
Děsím se. Pak však slyším jiného, kterak les chválí a hájí. Oddechnu si, že lidé mají rozum! "To je můj bratr!" srdce volá.
Avšak ouha, ta další parta, od tohoto muže, chce lesy obehnat ploty s elektrikou a nikoho tam nepustit. Krom sebe.
A dál a jinak a všude. Ten by chtěl děti mlátit potěhem a tamten jim dovolit klidně čůrat lidem do polívky, když budou chtít.
Ten by zrušil daně, onen by udělal daně větší než příjem.

Občas nějací tací, extrémní pitomci, ovládnou prostor (i mediální) a ta krávovina, co hlásají, je náhle přímo závazná a kdo není zcela pro, je zločinec.
Takže nakonec, ještě, snad, ta hospoda... je únosnější?
Ne, ta také ne.

Na síti sociální

 Oni hned opustili sítě a šli za ním (Matouš 4:20; Bible)

šel jsem tuhle lesem a šel jsem lesem v tuhle dobu, mezi jarem a létem.
Les byl zelený a tichý a já chvílemi držel v ruce mobil a nahlédal do sociální sítě. Já nejen nahlédal, já vstupoval do debaty. A bylo to takové vzrušené. Vlastně jen jednou vstoupil.
Pak jsem měl vizi. Ten tichý les plný života a ta malá krabička mobilu plná maličkých rozčilených postaviček, co na sebe řvaly a mlátili se po hlavičkách. I já tam nějakou ránu chytil a nějakou ránu rozdal.
Ty vzteklé postavičky lezly ven z krabičky a povykovaly. Hlubokým nezájmem jsem všechny, i sebe v téhle roli, zahnal zpět.
Už jsem chtěl ten kouzelný stroječek s obrazovkou uschovat do kapsy vnitřní, když jsem  naň koukl znovu. Krom těch marných, protože virtuální diskuze je ze všech činností člověka ta nejmarnější, marností, tam bylo ještě něco!
Byla tam svědectví o velkých Láskách a velké nenávisti. O životě a smrti. O tom marném a nutném boji slabého a jen a jen relativního dobra se silným a přímočarým zlem.
A uvědomil si, že se i tady stále opakuje ten starý příběh.
V tom příběhu táhne drobný muž kříž na vrchol hory, aby byl zavražděný a zlo zvítězilo. Doprovázený Matkou a chybujícími, pochybujícími i pochybnými přáteli.
Muž je zavražděn, matka v slzách a přátelé se rozprchnou. Zlo triumfuje.
Ale hrob je náhle prázdný. Soudce a vojáci a kněží a lůza a říše jsou brzy jen prachem na poušti.
A ten drobný muž s matkou a chybujícími, pochybujícími i pochybnými přáteli je tady stále a zlo proto nevítězí, i když dobro je zdánlivě slabé a nejasné a zpochybnitelné a jeho služebníci figurky chybující, pochybující i pochybné.
Snad jsem mezi nimi i já.
Velmi pochybný já.
Tak i tohle jsem v té krabičce viděl.