Na síti sociální

 Oni hned opustili sítě a šli za ním (Matouš 4:20; Bible)

šel jsem tuhle lesem a šel jsem lesem v tuhle dobu, mezi jarem a létem.
Les byl zelený a tichý a já chvílemi držel v ruce mobil a nahlédal do sociální sítě. Já nejen nahlédal, já vstupoval do debaty. A bylo to takové vzrušené. Vlastně jen jednou vstoupil.
Pak jsem měl vizi. Ten tichý les plný života a ta malá krabička mobilu plná maličkých rozčilených postaviček, co na sebe řvaly a mlátili se po hlavičkách. I já tam nějakou ránu chytil a nějakou ránu rozdal.
Ty vzteklé postavičky lezly ven z krabičky a povykovaly. Hlubokým nezájmem jsem všechny, i sebe v téhle roli, zahnal zpět.
Už jsem chtěl ten kouzelný stroječek s obrazovkou uschovat do kapsy vnitřní, když jsem  naň koukl znovu. Krom těch marných, protože virtuální diskuze je ze všech činností člověka ta nejmarnější, marností, tam bylo ještě něco!
Byla tam svědectví o velkých Láskách a velké nenávisti. O životě a smrti. O tom marném a nutném boji slabého a jen a jen relativního dobra se silným a přímočarým zlem.
A uvědomil si, že se i tady stále opakuje ten starý příběh.
V tom příběhu táhne drobný muž kříž na vrchol hory, aby byl zavražděný a zlo zvítězilo. Doprovázený Matkou a chybujícími, pochybujícími i pochybnými přáteli.
Muž je zavražděn, matka v slzách a přátelé se rozprchnou. Zlo triumfuje.
Ale hrob je náhle prázdný. Soudce a vojáci a kněží a lůza a říše jsou brzy jen prachem na poušti.
A ten drobný muž s matkou a chybujícími, pochybujícími i pochybnými přáteli je tady stále a zlo proto nevítězí, i když dobro je zdánlivě slabé a nejasné a zpochybnitelné a jeho služebníci figurky chybující, pochybující i pochybné.
Snad jsem mezi nimi i já.
Velmi pochybný já.
Tak i tohle jsem v té krabičce viděl.