Kritika a konciliantní partner

 Uměřenost v kritičnosti, jemnost vyjadřování, vlídnost, snášenlivost. laskavost. Samé hezké vlastnosti. Co ale mají háček.
To takhle společný prostor obývají dva typy. Jeden je ten konciliantní, opatrný v kritice a neprosazující se. Druhý je asertivní, možná až remcavý. Oba jsou vcelku stejně vstřícní, ochotní se domluvit, vyslechnout druhého.
Na začátku. Je lhostejné, zda jde o partnery v osobním životě, pracovní kontakt, rodina... Může to být vztah muž a žena i jakkoliv jinak.
Ten jeden toho druhého nekritizuje. Tohle je zbytečné říkat, tohle by ho (jí) asi ranilo a to nechci. Také se třeba bojí konfliktu.
To ten druhý to hned všechno řekne.
A tak ten kritizující je tou opakující se situací utvrzovaný v tom, že má pravdu a je tím, kdo vidí jak je to správně, jak to má být. Vždyť já jsem ten co pojmenovává chyby! Začíná se cítit nadřazeně a do mysli se nenápadně vkládá opovržení tím tupcem, co se jen obhajuje, vysvětluje. A stejně nemá pravdu. Tak!
Kritizovaný opatrný je stále defenzivnější. Už nekritizuje, neprosazuje se aby nebylo dusno, nebo aby neublížil, už mlčí proto, protože raději nic, nic, klid.
Pokud se ozve, kritik, už hluboce přesvědčený o svém patentu na pravdu a kritiku, se cítí hluboce uražený. A dá to najevo.
Kolo se točí dál a dál.
Až se urve.
S velikostí mindráku jednoho, nebo dokonce obou, se průseroidnost situace zvyšuje exponenciálně.