Blízcí lidé jsou ve skutečnosti dalecí

 Partner(ka) nás zná. Přátelé nás znají, rodiče a děti nás znají.
Ale jo. Ale ví, kdo jsme , co chceme, jaký byl náš život a jaký bychom chtěli mít život?
Většinou ne. Ono je to nezajímá, oni to dokonce nechtějí vědět.
Máme představu, že určité role v životě by měl někdo zaplnit. Tak hledáme vhodný komparz.
"Tohle by mohla být kamarád(ka), tohle přítelkyně a tohle partner(ka), nebo manžel(ka). A prý má každý milence(ku), to by šlo sehnat tady."
Nenajde-li se v okolí, dáme si inzerát.
Ale jo, často do toho vstoupí city, osud, sympatie, souznění. Ale často také ne.
Klaplo to, role je obsazena. My se chováme podle mustru, co jsem okoukali doma. Hrajeme tu roli podle scénáře, co nám předali rodiče a očekáváme, že ten druhý ji bude hrát stejně tak, jak to známe z dětství doma.
A on(a) má jiný scénář.
Jeden by řekl, že by si ti dva měli sednout a ty scénáře porovnat a nějak upravit.
Ale to neudělají, oni se rozejdou, nebo hádají, nasírají, bojují až do smrti.
Ke všemu pak ten scénář,  že "normální" je boj s partnerem(kou), předávají dětem a ty zase svým. Boj přestává být nedorozuměním, stává se očekávanou a tím i vyžadovanou součástí života. Mám dojem, že takových je naprostá většina)
Také je tu lidské nitro, historie, tužby. Ale to kolegy herce na place nezajímá. "Jsi obsazen do role, tak hraj. Co je mi do toho, co cítíš, co by jsi chtěl!a)."
Ne že je to jen nezajímá. Nechtějí vědět, chtějí odstup, taktickou výhodu pro další bitvu s nepřítelem.
Blízcí jsou často (ne vždy) ti nejvzdálenější.
A co rodiče a děti? Tam jsou nekritické hodnocení přímo nutností, nařízenou přírodou. A skutečný zájem o osobnost druhého? Opět často nula.
Kým jsi, co by jsi chtěl, o čem přemýšlíš a o čem toužíš? Chcete tohle s někým sdílet? Pořiďte si psa.
Možná to tak má být?
A nebo ne?

Malé adiktologické dějiny lidstva

 Při vší úctě k baronovi a příteli továrníků, Karlovi M. žádná dějinná nutnost a ekonomika.
Ani  geopolitika a podobné nesmysly jiných.
Chlast a fety, milí přátelé.
A k tomu občas nějaká ta duševní nemoc.
Já vím, není to hezké, dokonce to není jediný motiv dějin, ale je tak opomíjený, že si zaslouží, pro vyrovnání, přecenit.
Nejprve třeba kulturní rámec Evropy. Ten, je, na rozdíl od kultur hašišových, meskalinových a jánevímjakých, alkoholický. Rozdíly v jednotlivých částech kontinentu jsou pak dány převládající formou, kterou si obyvatelé vylejvají hlavy. Kdo se ožral pivem, vínem i kořalkou (samostatně, ne  vším najednou), potvrdí, že po prvním chtěl vést chytré, plané řeči a spát. V druhém případě ho postihla aktivita, chuť básnit. Ve třetím si (například) vzít revolver a hrát ruskou ruletu.
Kultura fetů Indiánů je naprosto jiná.
A dějiny? Vzpomeňme WW2. Na pláních Ruska se utkávala vodka s pervitinem.
Byl by možný blitzkrieg bez jednoho a sebevražedné útočení se střízlivou hlavou? Na státnické úrovni bojovali tři alkáči s kokainistou.Nakolik byl vyfetlý Hitler ještě příčetný (alespoň nějak) a jak opilecká odvaha ovlivnila Churchilla? A kdyby se chlapci státníci na Jaltě tak strašně se Stalinem neožrali?
Dějiny znají ( a já chápu jako modelovou) i onu situaci, kdy vyfetovaný a ožralý Brežněv chtěl házet atomové bomby a zcela na šrot opilý Nixon nebyl schopen jednat.
A co teologie? Jak víno, hašiš, meskal... spoluvytvářely projevy víry?
Chlast a fety jsou jedním ze základů naší filosofie, kultury a hybatelem dějin!
Druhým hybatelem je pak to, že někomu ve funkci řádně jebne.
Já už vcelku hodně dlouho sjíždím maximálně kávu. S tim se do dějin nedostanu.