jak p. autsajd janovi jednou odpověděl, part 2

I pravil takhle jednou Jan: Povím vám příběh, který jsem si vymyslel, ale který je pravdivý a jistě se mnohokráte, ve všech možných obměnách stal, stává a stávati bude.

Šel mladý muž, třeba František, krajinou vlídnou. Byl večer a tak požádal o nocleh na statku, kde žili lidé, vlídní jak ona krajina.
Večer jej jiný mladý muž, statkářův syn Jiří, pozval na skleničku, Přišel  i Jiřího nejlepší kamarád, Martin.
Ti všichni tři si náramně rozuměli, spojoval je totiž touha udělat něco pro bližní, lidstvo! Pláli přímo svatým nadšením pro nějaký Cíl, Poslání, Cestu k dobru všeobecnému!
Rozuměli si tak moc a jejich nadšení bylo tak spojující, že se domluvili, že se ještě sejdou.
Dějiny rozhodli jinak

V té zemi a v té době totiž došlo k pravidelně se opakujícím jebnutí část občanstva. Zase se jim zasejc udělala touha očistit zem od špatných.

Špatnost pak určovala příslušnost k nevhodné rase, náboženství, sociální skupině... nebo toho, že někomu vadili.

Dva z přátel oné noci na statku se ještě sešli. Jen o tom nevěděli.

František se stal vězněm, číslem v koncentráku postavenému k očistě lidstva, což se překládá jako vraždění a mučení vybraných lidí.

Svaté nadšení ho neopustilo ani tady. Povzbuzoval, zachraňoval ostatní, organizoval odboj.
Svatý nadšenec humanity to byl!
Jiří zatím plál svatým nadšením na místě velitele onoho koncentráku. Poznal, že národ, strana, mír, spravedlnost... kecy, kecy, ho potřebuje.
Věnoval se tedy té ošklivé, ale, jak věřil,  nezbytně nutné práci,  hromadným vraždám, s neutuchající pílí a svědomitostí.
To Martinovo svaté nadšení jej dovedlo k psacímu stolu, kde psal. Už ani nevím, zda básně, vědu či filozofii.
Zabila ho bomba při náletu. Není asi důležité, zda to byla bomba zlá, tedy nepřátel, nebo bomba hodná, naše.
Možná to také byla bomba svatého nadšence, který jí na sobě odpálil.

Co s tím Profesore? Dagu? Tázal se Jan
Dagles chtěl říct, že  dva spojuje vášeň pro akci, čin, kdežto Martn jen seděl na prdeli a psal. Ale pošeptal jsem mu do ucha, ať ze sebe nedělá vola, klást slova je také (zlo)činem. Takže mlčel.
Kdežto Prof. autsajd promluvil:

An jsme již hovořili, hodnotu neurčuje cíl a (ne)dobrý úmysl, ale určuje jí  zadavatel a prostředky. František sloužil životu, Jiří smrti.
Martin sloužil podle toho  co psal, což jsme nedefinovali, ač je to, zdůrazňuji, zásadní.
I ten potenciální debil s bombou na břiše by byl nadšenec ve plnému úvazku ve firmě smrti.

Hmmm, je tedy lepší Svaté nadšení nemít? Tázali se Jan a Dag.
Ne je třeba ho mít a je třeba ho usměrnit.
Usměrnit!
Bez svatého nadšení... jen se koukněte z okna. Plouží se po ulicích, plouží se mezi ložnicí a kuchyní, prací a hospodou.
A čeže nadšení člověk potřebuje, nadšenoidní potenciál degeneruje do své negativní podoby, nenávisti, bez pozitivní složky. Ona je tam ta nenávist vždycky, ale nemusí jí být tolik.
Někdy se pak lidé chytnou nějakého zadavatele cílů, většinou destruktivního, neb to je lehčí a jde přitom uvolnit  temný v nás.

A nebo se chytnou nějakýho, co tyhle lidské potřeby jen dobře kapitalizuje.

Dobrý, jako substituce, je  sport. Tam se to nadšení, i agresivita, pěkně uplatní a je klid.

No, profesore autsajde, moc svatě nadšený z toho vašeho výkladu  nejsme, pravili ti dva.