Demokracie, svoboda a průser

 To, proč euroamerický model vlády byl tak úspěšný, populární a proč byl a stále trochu je, lidmi značně milován, obětavě bráněn a proč lidé snášeli nutný zmatek, nedokonalosti, které přinášel, tím bylo a je, myslím, především svoboda.
Míra svobody, ač jsme všemožně skuhrali, že jí je málo, byla a je naprosto ojedinělá v lidských dějinách a v současnosti na planetě.
Dnes popularita našeho modelu klesá závratně.
Proč? Ptají se moudří, možná nemoudře.
Čeže, je to třeba jednoduché. Protože svoboda mizí jak pára nad hrncem.
Ono je fakt, že bezpečnost není zadarmo. Na silnicích, kolem našeho zdraví, v městech na ulicích i nakonec doma. Je fakt, že je nás moc a životní prostředí je třeba chránit. Jasně, že je třeba pečovat o slabé, aby jim nikdo neublížil ani slovem.
A tak dál.
Jenže výsledek je ten co je. Jedinec nesmí dělat ohýnek, spát v lese, jezdit starým, málo novodrahým  autem, povykovat na slečnu, nebo doma na dítě, ukazovat bradavky, nečistit si zuby, nepapat polívčičku a mít rozvázaný tkaničky.
Takže von občan tu svobodu, co už mizí, nemá chuť bránit a raději volí debila, co mu slíbí falešnou svobodu - tedy svobodu chovat se jako hovado.

Praha

U vchodu do Metra, vedle popelnic, stál muž v dlouhé černé suknici, cosi kouřil, cosi pil a cosi křičel.
Zaznamenal jsem jen: "Kdo je zodpovědný za všechna ta zrození?!"
Chtěl jsem mu nejprve říci, že otázka je dobrá, ale forma i platforma nevhodná. Ale neřekl. Neřekl jsem ani to, že stojí u popelnic o popelnici napsal K. J. Erben baladu. Nebo to byla poběhlice? Už nevím.
Praha. Praha je místo, ze kterého se Pražáci odstěhovali.
Ale lidé nevytváří místo, nýbrž místo vytváří lidi. A tak nepražáci v Praze zpražákovatěli a Pražáci na venkově pozvolna venkovatí. Pozvolna, neb Praha je pronásleduje a tak Pražák si postaví dům v polích a lesích a za chvíli je na předměstí.
Praha je taktéže plná turistů, obchodů s věcmi na které nemám, vináren, kaváren a reklam. Konstatoval jsem, že je to dobře, že žije, a že je to pro mne hezčejší, než to temné šedo mého mládí, kdy jedinou barvu obstarávali hnusné zelené uniformy policajtů, buzerujících nás, máničky.
Poté toho  jsem shledal milou, mladou obsluhu v kavárně.
Tato zjištění mne potěšila dvakrát. Krom toho, že se svět lepší i to, že snad ještě u mne nepropukla stařecká demence. Ta se totiž, milé děti, pozná tím, že vám začne minulost připadat krásná a závidíte mládí, což schováváte za všemožné komické úsudky o zhoršování všeho.
Až vás napadne: "To za našich mladých let nebejvalo!" a spustíte slintání o báječných časech co nejsou, stali jste se dementními geronty! Dá se to zastavit a léčit!
Jo v kavárně! Kavárny mizí, zejména z malých měst a nahrazují je cukrárny a žrádelny. No... To za našich mladých let...
Jdu se léčit.
A stejně je mi líto, že spolu s tím mužem u metra, nevím, kdo je zodpovědný za všechna ta zrození.
On?
Nebo já?
Nebo vy?