Bejvávalo, bejvávalo...

 ...dobře!
A jéje, je to tady! "To za našich mladejch let..."
Ale ne. Ale možná je tu změna, změna asi fakt daná internetem. Což je známé,  takže jen osobní zážitek:
Byl jsem totiž v Praze. V pražské kavárně! Vedle u stolku seděli nějací lidé a mluvili tak hlasitě, že jsem je musel poslouchat. Byli to typy:  "Pražská Kavárna". A mne to hladilo na duši.
Pak jsem jinde slyšel někoho podobného a pak s někým podobným mluvil.
A já měl pocit, jako bych se probudil z nějakého praštěného, traumatického snu.
Svět, kdy jsem mluvil a nebyl ve stresu, kdy se na mne vyvalí lavina pakáren. Do doby, kdy jsem netrnul, co z mých bližních zase vypadne, čím mi zase budou tlačit do deprese z debility.
Ti lidé kolem vůbec neuvažovali o kravinách, jako že zmatený psychopatický šmelinář bez zábran je tou správnou odpovědí na krizi politiky. Neuvažovali o tom, zda velký, zlobou prolezlý východní bratr zachrání svět vytvořením říše všech Slovanů.
O ničem takovém. Tohle a podobné bylo v tom světě tam, kde to má být, tedy mezi psychickými chorobami. Bylo to ve cvokárně spolu s Aštarem Šeranem, protokoly siónských mudrců, reptilianty,  pránickými zářiči z internetu, nebo vystoupením z EU, NATO.
Došlo mi, jak jsem těma pakoidníma blábolinama, valicím se z diskuzí na netu, ale od bližních, postižený, jak přemýšlím o tom, proč je šílená blbost šílenou blbostí, místo abych to prostě vnímal jak onemocnění.

Tak se pokusím ty stupidity  tak vnímat, i když dnes jsou legalizovaná a populární, jsou stále nemocí. 

A nenechme si vzít radost. Tohle tam také bylo. Byl tam smutek, možná i otisk zoufalství, ale stále i ten otevřený, spontánní humor a také naděje.