Nenávist

Nenávist je stav duše. Možná nemoc duše. Splňuje charakteristiku nemoci tim, jak znemožňuje člověku kvalitně koexistovat s ostatními.

Atentátníci jsou extrémní případ nenavisti. Ale, žel, ne ještě nejnebezpečnější.

Nenávist se projevuje formou záchvatu, nebo chronicky. Takový nenávistný zachvatík si vysekneme občas asi každý.

Chronických nenávistí přibývá. Ona je totiž nenávist nakažlivá.

Lidé se za ní, ve zdravém prostředí,  stydí. Jenže pak se začnou objevovat  "právem rozhořčení", právem, které si sami udělili.

"Jéééé,  to je moc fajn". Řekne si malá dušička rozežraná pocity nedocenění, týraná, zamindrákovaná... A vypustí vlastní agresivitu ven s pocitem, že vlastně koná dobro. Je na ten hnus v sobě dokonce hrdá!

Měli jsme taková nenávistná hnutí ve formě fašistů a komunistů. Ostatně Karel Čapek ve slavném esejí: Proč nejsem komunistou, jejich nenávist a její šíření, zmiňuje.

V Asii své emoce více tají, my máme zdánlivě výhodu. Z projevů svých bližních, svých politiků, můžeme osobu ovládnutou zlem, tedy pervazivní zlobou, lehce poznat a opustit.

Ale ono to funguje naopak. Zlo je půvabné, charismatické, uměřenost nudná, zdánlivě evolučně nevýhodná (zdánlivě, umožňuje kooperaci a tim výhodná). Omlouváme zlobné v našem okolí, tím či oním.  Volíme je v absurdním omylu, že tihle zdánlivě akční chaoti s vypnutým raciem: "S TÍM alespoň něco udělají".

A oni mluví, prskají infekci nenávist dál.

Kdybych měl už někomu radit, tak bych radil, ať od nenávistných zdrhá na všech úrovních. V parku, doma, v hospodě, kostele... a ať je nikdy, nikdy nevolí.

Ale je to marné.