Nechceme přátele, partnery, chceme herce do své inscenace

Vzýváme přátelství a lásku.
Vytváříme podmínky pro jejich  realizaci.
I instituce a ritualizace pro provozování těchto.
A zbude nám nakonec jen ta instituce a rituál.
Pak sháníme herce do svých kusů. Přátele, někdy nepřátele, partnerky a lásky, což bývá jedna i více osob v obou případech.
Předvádíme zájem, někdy až touhu, abychom ty posty obsadili. Zveme na pivo, vyznáváme lásku, prokazujeme služby či nosíme květiny.
Ve chvíli, kdy poptávaný objekt přijme (nebo si myslíme že přijal) úlohu, náš zájem opadne.  Kamarád(ka) je zařazen do portfolia a tam čeká na vyvolání, až bude nuda, nebo potřeba pomoci.
Partner(ka) vedle nás tak nějak existuje a náš zájem je omezen na kontrolu, zda vykonává svoji roli řádně.
Zájem nula. Nezajímá nás kým je, čím se trápí, po čem touží. Pouze si do ní(něj) občas promítneme své vlastní strachy a tužby a považujeme je za jeho.
Zájem a aktivita vypukne, když nám roli hraje "špatně" nebo vůbec.
Pak se snažíme o nápravu - nápravu jeho (jí), aby fungoval podle, našich, Našich představ o správném výkonu role.
A nebo místo přeobsadíme.
Vůbec nás nenapadne měnit sebe, vůbec nás ani nenapadne měnit své pojetí role, Vůbec nás nenapadne se zajímat, kým ten druhý vlastně skutečně je, kým je za naší představou, kým by měl být.
A tak si pěkně spolu žijeme, každý si říkáme své a neposloucháme, každý si čteme své noviny a hrajeme ve své inscenaci.
Inscenace se potkávají a někdy se i hezky doplní. Většinou ale narazí.
Tedy, pokud si toho, že nejsou spolu ve stejné hře, ti všichni všimnou.