Pýcha na malost a alterega mimoně

Je to snad jiný živočišný druh? Přesněji: Jsem jiný živočišný druh?
V jednom významném internetovém médiu dávají prostor lidem, aby se pochlubili myšlenkami a činy, na které jsou pyšní a považují za dobré se s nimi svěřit ostatním.
A už to sviští! Tahle píše, plna radostného vzrušení, jak se řvala prodavačku, že jí musí obsloužit i minutu před koncem pracovní doby! Tuto slípku následují kokůtci, z nichž jeden se naparuje, jak vždycky předjede kolonu aut, dá blinkr a zařadí se před ně! Není to přeci proti předpisům! Svěřuje se, jak má báječný pocit vítězství a také učitele ostatních hlupců! Další je nadšený, jak na přechodu počká, až se blíží auto a pak vstoupí na přechod a užívá si práva přednosti za skřípění brzd!
Máme tu bojovnici, co ve frontě sepsuje důchodce, že mají nakupovat v době, kdy nenakupují pracující! 
A tak dál. Netvrdím, že mé ego se nikdy neprojeví podobně, ale nějak si nedovedu představit, že se tím chlubím. Snažím se v takovém případě své selhání, jak chápu zbytečné buzerování, obtěžování, agresivitu... utajit a neopakovat.
Kolik procent je asi v populaci zamindrákovaných blbů, neb projev malé lidské blbost to je?
Jaký je průnik takových  figur s voliči slibotechen, co "se o ně postarají", s těmi, co soudí že nepotřebujeme armádu a k míru se jde promlčet?

A jak, jsa nekonfliktním, mohu spolupracovat, žít ve vztazích, s nimi, těmi?

Pocit nezařaditelnosti, mimoňství, bezmoci (neochoty bojovat o svoji malost), pak narůstá a narůstá.

A narůstá, viďte pse, debílku a intoši, moje akterega, co tohle dokonale manifestují. Naivitu, přímočarost a odtrženost.