O nadějí v zjevné beznaději a také o radosti

 

Vyprávěl kdosi, jak v padesátých letech, v nějakém bolševickém koncentráku sdílel celu s několika faráři.
Byly vánoce. Arestovaní duchovní vyrobili z kusů dřeva betlém a jali se pět koledy. Bachaři se to domákli, figurky rozšlapaly, osazenstvo zmlátili a jednoho šoupli na samotku.
Zbylí vyrobili jiný betlem ze zbytků chleba  a tichounce zpívali tiše dál, nakonec i sloužili mši.
Ten na samotce zatím rozjímal, pak pravil, že tam byl alespoň klid...
Vyprávějící neduchovní mukl tvrdil, že to byly snad nejúžasnější a nejveselejší vánoce, co zažil. Ty na svobodě s kaprem stromečkem  a vínem pak byly také krásné, ale ta síla pospolitosti a vzdoru, poselství zrození naděje... to už nikdy nebylo tak silné.

Věděli ti lidé v kriminále, že jsou odsouzení (jak to tenkrát vypadalo)  na nucených pracech na uranu zemřít? Že už se nejspíš nepodívají ven? Že jsou dokonale v prdeli?
Věděli a právě proto dělali betlém, zpívali a smáli se.
Každej na tohle nemá, ale každej to může zkusit.
O současných vánocích slýchávám od bližních: Už to ani neslavíme, je to hnus, samý reklamy, komerce! Na půlnoční nejdu, je to tam samej turista! U nás stříleli rachejtle, to je šílený! Navíc jsme chudý! A situace u nás a ve světě je tak hrozná, že ani nemáme chuť něco slavit, jsme v depresi!
Prostě konstatují, že podmínky jsou tak naprosto strašlivě příšerné a situace tak beznadějně hrozná, že zbývá jen doma otevřít flašku a smutně se ožrat.
Fakt?

 

Tohle se netýká samozřejmě jen vánoc!

Šalamoun v Evropě

 Cesta k Izraelskému království byla těžká. Krvavá. Boje, mordy, genocidy. Fanatický boj vyznavačů toho, či onoho, či bezejmenného.
Leč, nakonec byl stát! Něco zvládl spojit Saul, David to dokončil. Juda a Izrael se spojili a... král už nechtěl bydlet ve stanu, ale postavil si palác. Prosadil (no, téměř) jednu víru.
Jeho syn, Šalamoun, postavil náááádhernýější rezidenci!
Také měl obrovský harém, také Jeruzalém vyfešákoval a  konečně postavil chrám a Hospodin nemusel bydlet ve stanu a bejt tahanej nomády po cestách.
Šalamoun  vedl učené debaty, psal knihy a duchovní život oživil (dalo by se říct obohatil) o všemožná další náboženství.
Bylo to fajn? Bylo! Jo!
Jenže, někdo to musel platit a tak zavedl daně, větší dané, kus království prodal.
Jak to, po jeho smrti skončilo? Severní část se rozpadla a jedenáct z původních kmenů zmizelo. Juda chvíli vzdorovala a pak padla. Obyvatelé šli do otroctví.
Další, vlastní stát, je až po stovkách, dokonce tisících let, dnešní Izrael. 

Podobnost s historií Evropy se mi jeví značná. V relativním bezpečí a luxusu se usadili a chtěli jen, aby to bylo čím dál lepší. Jednotící idea (víra) se vytratila míst ní byl beztvarý eintopf. Ten je sice chutný a zajímavý, ale nespojuje, bohužel. Daně a odtržení vládnoucí vrstvy zkázu dodělaly, motivace cíl nikde nic.
Okolni diktatury si je potom rozebraly.

Šlo tomu zabránit? Jde tomu zabránit?
Asi ano, ale ne tím, že to vysedíme, vyjednáme a vyškemráme, outsourcingujeme .

Příliš malý hermeneutický kruh

 Pro pátrání po příčinách a smyslu jevů potřebujeme předporozumění. 
Ó ano, minimálně musím rozumět, že jev skutečně nastal.
Pak se dělíme na ty, kteří předporozumění konfrontují nezaujatě s realitou a pochopení podle toho upravují. 
Jenže, jde o to, kde začneme.
Začneme třeba: 
Existuje ten jev vůbec? 
Existujeme my sami?
Netřeba tak daleko. 
Ovšem my začneme příliš blízko: 
Někdo si vysvětluje pád burzy jako boží vůli trestající lidstvo za hamižnost a je snad schopen (ten lépe uvažující) změnit závěr, na boží vůli trestající za nemodlení. 
Někdo si vysvětluje pád burzy jako spiknutí iluminátů a je ochotný uvažovat, že to byli tentokrát zednáři.
Někdo si toto vysvětli jako důsledek konjunkce Saturnu s Jupiterem a je ochotný zvážit, zda to nebylo fází měsíce.
A tak dál.
I věda nejvědečtější se snaží nacpat vysvětlení do svého, předem připraveného hřiště.

Důsledky: 
S toto omezeností nám pravda, nacházející se mimo naší zahrádku, nutně, v naprosté většině případů, uniká. Malér je, že na tom svém nakonec  "nacházíme", protože chceme. A nalezené pak považujeme za objektivní.
S hledajícími na jiném pozemku se nemůžeme shodnout, ani potkat v argumentaci. 
S těmi z našeho pozemku (vědci, hvězdopravci, spiklenistu a bohovůlisty...) se třeba sejdeme v závěrech. S těmi odvedle už ne.
Navíc, těmi za plotem pohrdáme z principu a své malé lidské pohrdání považujeme za ctnost a věrnost pravdě. 

Začínat  na co nejširším pozemku, to je třeba!

Ale dá to pak mnohem větší práci, to je jasné!