Máničky v lese

Máničky, mařeny, hašišáci. Tak byli označování dlouhovlasí živlové na počátku osmdesátých let v České kotlině.
Příběh začíná ve výčepu jednoho ošklivého severočeského města, tak ošklivého, že o něm Hutka složil píseň. U stolu sedí parta mániček. Jednou z těch mániček jsem já. Tenkrát mladý já.
Seděli jsme zde proto, abychom doplnili příjem piva, pokouřili startek a ligerosek bez filtru a vedli řeči jako:
"Hele vidíš ten šlic?" "By půjčila."
"Je to šmorn." Opáčil na to jiný. "Byla by černá kuchta."
Máničky zde však neseděly jen pro pivo a vznešené řeči. Máničky sem konspirativně dojely a čekali na další pokyny, neb se schylovalo ke koncertu  české rockové skupiny, která byla ještě víc nenáviděná policisty než ostatní zavlasenci.
Utajený koncert se chystal ve statku na svahu Krušných hor. Policie, pokud věděla, byla jistě v pohotovosti.
Do výčepu vstoupil agent chodec, kradmo se rozhlédl a přistoupil ke stolu mániček, nenápadných jak příslovečné hovno na sněhu.
"Je třeba přicházet v malých skupinách a rozhodně ne od Ušáku, kde hlídaj!" "Vy půjdete lesem a přijdete mimo silnice." Dodnes nevím, jestli se nás ten dobrý kamarád  chtěl takhle zbavit.
Moji spolustolovníci pobledli. Nutno nyní říct, že druh mánička se dělil na mnoho poddruhů. Byla tu mánička intoš, mánička vegetoš, mánička věřící... tady seděl typ mánička hospodská.
Krom mne. Sice jsem pravidelně docházel do restaurací, ale ještě častěji jsem lítal po lesích, vodách a stráních.
Bylo jasné kdo bude šéfem Mission Impossible.
Figury hospodské disidentské udělaly decide a  odevzdali své životy do mých rukou.
Není pravda že hoši nevěděli co je les. Právě že věděli! Věděli že les je plný jedovatých hadů, zákeřného hmyzu, nelítostných šelem a ježibab co číhají na Máničky i Jeníčky! Znali od pohledu z Nerudovky to zelené, co bylo nedaleko hospody U slunců, strašlivý Petřín! Věděli i o Stromovce, ale tohle bylo něco ještě mnohem horšího! Ujistil jsem je, že půjdeme i mimo lesní cesty. V té chvíli propadli zoufalství.
Vyjeli jsme, za město a vyrazili do hor, do lesů. Chlapci rozechvěle a nemotorně přelézali padlé kmeny, oči plné hrůzy.
V tom zakřičel někde blízko bažant.
"Co to je vole?!" hystericky křičel ten, který jediný hrůzou neoněměl.
"Zvíře vole!"
"Zvíře to není, zvíře chlastá jako zvíře a tohle nechlastá!"
"Tohle zvíře chlastá lidskou krev!" Ujistil jsem svoji družinu.
Z mého pohledu cesta probíhala bez problémů. Šli jsme po vrstevnici, kdybychom šli moc nahoru, poznáme to podle toho, že budeme nehoře, kdyby dolů... Navíc jsem nalevo měl stále měsíční krajinu a silnici po které bychom byli bývali jeli autobusem.
To však máničky netušily!
"Honzo, dostanem se někdy odsud?" Se slzami na krajíčku otázal se mne drsný zarostlec.
Postavil jsem se do pokud možno do co nejhrdinštějšího postoje a pravil:
"Možná ano, možná ne." "Každopádně nedáme svoji kůži lacino a při případné smrti nám bude útěchou, že naše těla poslouží jako potrava zvěři, nebohé zvěři, kterou zasytí!"
"O mý játra si vylámou zuby." Zafňukal jiný.
"Neklesejte na mysli!" Změnil jsem tón. "Věřte ve mne a budete v brzku vyvedeni na palouk slunný, nedaleko statku, kde konečně po útrapách mnohých, jenž cesta nám přinesla, spočineme!"
"Hovno, chcípenem tady ty vole!"
Vzhledem k tomu že jsem viděl budovu motorestu Ušák, uvědomil jsem si že se naskýtá jedinečná možnost si zažít svých patnáct minut slávy.
"Volové, pět set metrů tímhle směrem a budeme na louce, pak v tomhle úhlu uvidíte statek 256 m od nás!"
Stalo se tak! Kráčel jsem na špici své skupiny za mnou zbožné ticho, všichni s obrovskou úctou hleděli na poloboha - zachránce - žrece - mne!
Chvíli... Pak už jsem byl zase za pitomce.
Koncert byl krásný a kordony policie dorazily až na konec.

Z příhody mám samozřejmě poučení. Na to být za génia není třeba být géniem, stačí jen vyhledat společnost, která v konkrétním oboru neumí vůbec nic. Sláva se dostaví. Pokud oboru rozumí, je možné použít dostatečně nesrozumitelný jazyk (vědci, sektáři...) a patřičný outfit.
Jinak můžete bejt jako génius blbej jako troky nebo třeba jako já.

Slovníček použitých výrazů (hovorová radotínština)
Šlic - děvče, žena
Půjčit - "dát", tedy souhlasit se sexuálním stykem. odvozeno od "nemusí dávat, stačí když půjčí".
Šmorn - bezcenný, ošklivý
Černá kuchta - deprese. (přeneseno a dobásněno z: Günter Grass; Plechový bubínek)

Přímo na Prahu!

Slyšte příběh, kterak nás jeden autobusák poučil o tom, co je podstatné.

Bylo to dávno. Stáli jsme spolu s desítkami dalších lidí na zastávce autobusu.
Bylo nás tam mnoho.
Zatím na vysokém nebi, tak častém v Jižních Čechách zvolna pluly mraky. Beze spěchu a zběsilého úsilí, které nás, dole, ovládalo.
Autobusy odtud jezdily linkové a pak prémiové, vytoužené - přímé. Místo dlouhé cesty rovnou do cíle většiny z nás.
Bitva o tyto byla dlouhá a krvavá. K naší hanbě, mysleli jsme si i škodě, jsme jí prohráli. Ostré lokty, kousání, kopání... nepomohlo. Byli silnější.
Spolu s dalšími poraženými jsme očekávali linkový autobus, když tu se zjevil on!
Z autobusu, zjevně veterána linky se vyklonil s vozidlem kompatibilní autobusák  a hlasem kapitána zvolal:
"Kdo chce se mnou, může!" "Jedu přímo na Prahu!"
"Přímo na Prahu?!" Volali jsme bez sebe štěstím, rychle nastoupili a zaplnili autobus.
Trochu nás překvapilo, že jsme hned po po startu odbočili z hlavní silnice. Ještě víc, když jsme u první zastávky v polích zastavili. Pan řidič se dal do hovoru s jedinou čekající a po kratší výměně zdvořilostních frází přešel hned k věci:
"Se mnou dneska nepojedete, za mnou jede další paní Málková. Já jedu dneska přímo na Prahu!"
"Přímo na Prahu!" Užasla ta dobrá žena nad tou novinou.
"Už je to tak panímámo!" Se směsicí strachu a hrdosti odvětil pan řidič.
"Tak to radši rychle jeďte, ať to stihnete!" Na to paní a dodala: "Jen vám ještě musím říct..."
Někteří z nás, cestujících, se tvářili nepříliš nadšeně. Do přímo zloby přecházely výrazy pasažérů, když se s drobnou odchylkou v námětu a obsazení situace opakovala znovu a znovu.
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Jo palubky mi sem hoď a já je Lojzovi v Dolní předám."
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Tak ona jde s tím žlučníkem na operaci?"
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Nojo, ona spí s Mirkem, ale co má taky dělat když on je furt ožralej."
"Já jedu dneska přímo na Prahu... Krásný počasí, co?"
Všichni za námi, v každé té zastrčené vsi už věděli že on, Pan Autobusák, dnes jede přímo na Prahu. Všem to řekl, se všemi to probral na úvod hovoru ve kterém probrali zbytek.
Po hodině jízdy po lukách, polích a lesích, nádherných setkání, se začali mnozí z nás usmívat.
Na jedné návsi autobus zastavil a když...: "Já si dám tady jídlo, tady moc dobře vaří!" "A tak za půl hodinky jedem dál přímo na Prahu." ...se smáli už všichni.
Vydali jsme se s Panem Řidičem do hospůdky. Na návsi nás pak jeden poučený cestující seznámil s historií místního morového sloupu, klenotu rurálního českého baroka a než se hodinka s hodinkou... jsme si to svištěli přímo na Prahu dalšími vesnicemi, zastávkami, setkáními.
Obrátil se na nás řidič, když pohovořil o své přímé cestě na Prahu a dalších novinách s jedním mužem u cesty"
"Lidi zlatý! Tady Fanouš má velký hospodářství, kravky, ovce, kozy. Žena je tam teď sama a on by potřeboval se tam... je to tady kousek a pak bychom už zase jeli přímo na Prahu?"
"Neváhej a už ho tam vez!" Volali jsme na řidiče, přecházejíce v neformální jazyk, však už jsme byli vlastně staří známí.
"To znám když se mi splaší kozy, to chce řešit hned!" Řvala nadšením jedna z cestujících.

Nebudu ani říkat jak dlouho jsme jeli, ani s jakým pohnutím jsme se po té přímé jízdě loučili. Mnozí z nás cestou navázali přátelství které pokračovalo. Snad i svatba z toho byla.

Obracím svoji tvář do hlubiny věků k tomu muži za volantem a děkuji, děkuji ještě jednou za poučení o skutečných hodnotách v tomto vesmíru, o relativitě času a prostorů, lekci z logoterapie, narativní psychologie... Poučil mne víc než metráky knih.
Už vím co je přímá cesta.

Od té doby se snažím jet vždy přímo na Prahu!