Ješitnost je svině svinutá, Part II

Existuje droga, kterou si vyrábí náš organizmus sám a je stejně návyková jako jiné drogy a mívá děsivý dopad na nás, ale bohužel i široké okolí.
Ješitnost.
Takový rozumný, až moudrý muž, nebo žena, jednou něco plácne. Sám si tím třeba není moc jistý, ani se mu to moc nelíbí. Prostě plácne nápad, pohled na věc.
Jenže, on plácne něco, co někdo chce slyšet. A ten zatleská. V téhle chvíli je možná poslední chvíle pro záchranu. Říct: "Jsem moc rád, že se vám to líbí, ale ona je to možná blbost!"
Ale kdo to řekne? A přiběhnou další. Přiběhnou další, co na tohle čekají a další, co mají vyhledávání takových spojenců jako koníček, možná i jako placenou práci.
Tleskají, lajkují, chválí.
Ego plácala se raduje!
Ale potlesk ustal! Plác zmizel a s ním i nadšení!
Plácal plácne víc a přitvrdí.
A hned je tady další dávka, silnější než minule!
Obdivovatelů ba přímo vzývačů přibývá.
Víc. Víc a tvrději! "Jste prorok ó Pane!" Volají posluchači a poloexistující mátohy z internetu. Lichotí, hladí, obdivují. Kdo by odolal!
Chválí i "veřejně známá osobnost"! Jůůůůů!
Dál! Plácal už ztratil uvážlivost i dobré způsoby, umění dialogu i racionalitu. Už jen plní přání svého publika výměnou za aplaus.

Tohle je, jak jinak, jen jeden model zblbnutí. Ale jsem přesvědčený, že velice častý.

Děkuji Pane Frankl

 Když propadám "oprávněným pocitům zmaru", často si vzpomenu na Pana Doktora Viktora Emanuela Frankla.
Pokud to nevíte, tak to byl  tenhle pán.
Představuji si ho, jak v zavšivených hadrech, hladový a zmrzlý dodává naději a smysl života spoluvězňům, určeným tak jako on, k likvidaci. Za řevu často sadistických dozorců a káp, utrpení a umírání, v kouři z krematorií spřádá své myšlenky o přitakání životu, v hlavě si rovná to své: A přeci říci životu ano!
Kuwa drát, to je výkon!
A tak si na něj vzpomenu a většinou dost rychle přestanu skuhrat nad svými "strašlivými podmínkami" ve kterých žiji, nad svojí "beznadějnou situací", vynadám si, nafackuju a jdu dál.
V odkazu myslím není, že po návratu z koncentráku nebyl Frankl svými spoluobčany přivítán nijak s nadšením. I když ani náznakem nikomu nic nevyčítal, byl živou výčitkou. Kazil lidem jejich lkaní nad tím jak trpěli (i když často jen kolaborovali).
To kazí i dnes a tak mnozí jsou z něj nesví.
Rezolutně odmítal jakoukoliv  kolektivní vinu!
Pomáhal dál lidem.
A mimochodem byl velice kvalitní horolezec.
To co říká a píše je někdy vcelku prosté a mohlo by se zdát až naivní. Mohlo, kdyby za každým slovem nestál jeho život, jeho důkaz sebou samým, že to říká opravdu jde uskutečnit!
Je to jeden z mála lidí historie (pokud ne jediný) od roku tak cca 100, kdy kdybych ho potkal, asi bych jen poklekl a opucoval mu botky sváteční košilí.
Pohory, bylo by to v horách. Předpokládám, že by se smál a řekl, že spolu raději vylezeme nějakou pěknou cestu.
Bylo by to zajímavé horolezení, takové logoterapeutické!
Kdybychom to zvorali a padali se rozprsknout v suti, snad bychom ještě stihli říci naposled životu ano.