Ještě spiklenisté, bohisté a bordelisté

 Kdysi jsem psal, že k vysvětlení absurdního, sebetrýznícího chování lidstva, jsou, zdá se, tři přístupy:
Spiklenisté - svět řídí mocné elity schované za viditelnými jevy.
Bohisté - svět řídí nějaká, nějaké všemocné entity bohů, nebo na bohy povýšené síly (třeba ekonomická)
Bordelisté - svět je chaos. kde dějiny řídí pohnutky myslí, často intelektem neobdařených pometel, které souhra náhod, příslušnost k rodu, straně... a jejich nesebekritičnost, vynesla do funkcí.
Spiklenisté to mají vlastně nejlepší. Svět je hrozný, ale lidi fajn a chytří. Jen je ovládají geniální, ale zločinní spiklenci.
Bohužel, tenhle pohled vede k agresivitě a paranoie (najdi si spiklence a zabij ho!)
Bohisté žijí v kognitivní disonanci. Prožívají život Joba, volají k nebesům a nebo silám: "Proč?!" "Za co?!"
Bordelisté? Třeba já? My to máme špatný. Svět je takhle divný, protože lidi jsou blbý. Mlátí s nimi emoce, mindráky, zkratové jednání... Vzývají často degenerované pitomce, všemožné psychopatické figurky, často ještě vychlastané a vyfetované. Protože si do nich promítnou své tužby.
Jaký to div, že bordelisté (podobně jako astronomové hledící celé dny na nekonečný bordel vesmíru) se stávají upřímně věřícími.
Čeže je to zachraňuje před zblázněním (alespoň některé občas) a vysvětluje, jak to, že lidé vytváří i věci dobré, chovají se laskavě a empaticky....
Toto vysvětlení ovšem zase popouzí bohisty - vědysty, kteří pak dokazují, že ony dobré projevy jsou vlastně jen projevem slepých sil, na bohy povýšené... takže vznikne další spor a další mlácení se po hlavách pro nerozhodnutelnou otázku.

BTW Jedno z vysvětlení Boží nečinnosti je to, že člověk dostal svobodnou vůli, aby předvedl, co v něm je. Případně si tuto vůli ukradl za "Stromu poznání" a takto vybaven byl vyhnán (se vyhnal?) z ráje.

O On teď kouká a čeká, co s tou vůli uděláme.

A pak z toho brečí...
Asi...

Moudrý lid

 Pohádky, zejména z období socializmu, umělci ti a oni, demokraté, zejména levicového ražení, jeden "moudrý klaun" i ten Karel Čapek,  ti všichni hlásali že lid je přirozeně moudrý. Prý na rozdíl od všemožných "degene šlechticů", "podivínských vědátorů" a "zločinných kněží! a vůbec.
Prej teda!
A zabrání diktátorským magorům ovládnout svět.
Hmmm...
Nějak to nefunguje. Od Sibiře až po  USA "moudrý lid" žene potenciální diktátory do nejvyšších funkcí. Od pólu k pólu jakbysmet.
"Moudrý lid", jak se zdá, obsahuje cca
33% lůzy.
33% je, snad, opatrných na své emocionální nápady a demokratických.
33% je nepříliš bystrá a velmi nepoučená masa, které jde za tím, kdo je jim zalíbí. "Ten je takovej milej!" A nebo rozhodnej a nebo prostě fajn!
A "bejt fajn" umí hajzlici velmi dobře.
33% To je číslo, které ve svobodných volbách dostali kdysi fašisté v Německu, nebo komunisté v ČSR a dál všude možně, a dnes se stačí podívat na preference.
A pak zbývá 1% kompetentních, zodpovědných voličů.

Vyhlídky jsou neradostné, ale to nesmí být důvod, přestat se radovat!
Dokud to alespoň trochu jde.

Termín "lid" není vázaný na žádnou sociální, rasovou, intelektuální skupinu. Všechny obsahuje, jsa prostým součtem občanstva. Jeho vůle je pak průser... Pardon, chtěl jsem napsat průměr!
Nějak se mi to popletlo!

Očistec, aneb: Jak bude po smrti (diskutéra)

Jak bude po smrti? Ládík Klímů měl značně pochmurnou vizi. Řekl bych, že ta moje je děsivější!

Umírám. Tunel pak nějaký foglové, "na puťá, puťá... jo ty jsi anděl, tak sorry woe!"

Děda v prostěradle s klíčem, vstupní formality, rodné číslo, poslední bydliště... "To snad víte, kuwa ne?!"

A pohovor:

Sedí tam za velkým stolem anděl a přísně na mne hledí:

"Tak co s tebou uděláme?"

"No, na to čekám!" "Tak to nerozkecávej a řekni rovnou že peklo!"

"Zasloužil by jsi ho za dost věcí. Ale ne, bude to nebe."

"Fakt?" "Já?" Užasle volám já.

"Ty! Mi poser, i ty!" Chytal se za hlavu ten vrátnej. "Šéf to, se nám leckdy zdá, s tím milosrdenstvím přehání...." 

"Nic jsem neřekl! Nic jsem neřekl!" Zamumlal spěšně a s obavou hleděl vzhůru.
"Ehmmm...no..." "Milost Pána milý synu!" "Cesty Páně... však víš." 

"Ale máš tu takový dloužek."

"Náš orgán  dohledu nad intelektuálními exkrementy musí zkontrolovat, přečíst, každou, každou pízďuchovinu, co vyblejete na sociální sítě!" "Víš co to je?!"

"To je peklo!" Zdrcený jsem hlesl.

"Je!" Děláte nám ze služby v nebi peklo!"

"Proto vyfasuješ malý očistec: Všechno ty bláboly, co jsi vyblil na weby, teď osobně, perem z našeho křídla, opíšeš! Stokrát! A dáš svatýmu Petrovi podepsat!"

"Milost, ještě jednu milost!"

"Jedna milost a dost! Jak se tu říká. Odvézt!"

Dva andělé mne chytnou, někam táhnou. Já křičím zoufalstvím a hrůzou. Pak obrovská místnost, Do nekonečna se táhnoucí řady stolku s papírem, kalamářem a brkem. Za každým nešťastník a opisuje.

A tady je moje místo, brk a kalamář.

V hrůze se budím zpocený. Usnul jsem na židli, při psaní Svého Zásadního Příspěvku do Velké Debaty na síti.

Ještě furt vo tý pravdě, prej relativní

Populární názor je ten, že každý má svoji pravdu a pravda je relativní.  Zvláště povedení pakové, k tomu začnou "Von ajnštajn řek, že fšechno je relativní, žejo a taky teda v kvantovým fyzikálu, že vlastně tý kwanta sou taky divný, Lojza si to taky myslí a ten má tuhletu maturidu!"
Profesor Pautsajd tvrdíval, že velká pravda nepatří do světa duality a tedy k ní nelze co dodat, říct. Čím menší, tím je osobnější, zapletenější a fluidnější.
Jenže! Pak si jednou takhle vázal poloviční Windsdor uzel na své oblíbené, 7-fold kravatě a znejistěl.
Počal řešit problém s Janem, který k tomu měl zásadní myšlenku" Já mám stejně všechny rád!"
A Daglesem, který k tomu podotkl, že on by stejně všechny sežral.
Takto názorově obohacen, dokončil prof. uzel kravatě a jal se formulovati:
Jak již jsem pravil, člověk nehledá odpovědi na své otázky, ale otázky pro své odpovědi.
Naše geny, výchova, zážitky, sociální postavení, původ, kamarádi nám společně sestaví obraz světa.
Naše sklony a schopnosti si také řeknou svoje. Ambiciózní dravec huláká, že život je boj. Pasivní nebo zlomený, že všechno stejně řídí bůh, nebo ilumináti, nebo... a tedy nemá cenu se angažovat. 
A tak dál.
Do tohoto našeho statického, zoufale bráněného (jde o ego!) obrazu (to fakt není pravda) si z reality na podporu vyzobáme co se hodí, konfabulace na jeho potvrzení dodají patřičné potvrzující vzpomínky a už to máme!
Kdo má jiný vlastní obrázek, ten je nepřítel, zavíráme oči a nebo voláme, že každý má svoji pravdu. Bráníme si svůj svět a lžeme jiným a bohužel i sobě.
Pravda je přitom většinou jednoduchá a zřejmá.
Dá se namítnout, že těžko rozhodnout, kdo má pravdu ve sporu, zda do bramborového salátu patří salám. Jenže ono dá! Nikdo jí nemá, protože otázka staví osobní chuťové preference na místo obecně závazných. Otázka je chybná a je již vydáváním svých omezeností  za pravdu. Na otázku: Mám já raději salát se salámem? se odpovědět dá.
Také otázka kdo je dobrý a zlý v konfliktu (klasická "relativní") není nerozhodnutelná. Opět chyba je na zadání, nikdo není naprosto zlý a nebo dobrý. Ale někdo může mít mnohanásobně víc práva (obecně uznávaného práva, pokud má někdo jiné právní uzance, je to další otázka, otázka shody na právu).
"Takže tak, Dagu a Jene! Co vy na to?"
"Že nikdo nemůže vlastnit pravdu!  Čeže jí mám Já!!!" pravil sir Dagles.
"Mi napadá, fesore, není ale Vaše p. t. these Vaším ctěným obrázkem, odpovědí, na kterou jste si položil otázku?"
K tomu Jan.

Profesor  už neřekl nic, obul si botky semi brogue, oxfordy v barvě žíhaného kaštanu a spěchal do své oblíbené kavárny.

Recept na štěstí, mír a blahobyt všech je znám

 Recept na štěstí, mír a blahobyt všech je znám! Dokonce ne jeden! Lidstvo jich za dobu své existenci vytvořilo hafo!
Namátkou z těch novějších: Zrušit feudalizmus. Zrušit kapitalizmus. Dát moc nacionalistům. Porazit náci. Dát moc komunistům. Porazit komunisty. Rozšířit křesťanství.  Vymýtit křesťanství. Rozšířil Islám. Porazit Islám. Vyhladit toho či onoho. Gender. Negender. Zničit konzumní společnost. Zvýšit produkci. Zničit, zavést... furt dál.
Připomíná to vtip o rabínovi a slepičkáři, který od něj chce radu, co se slepičkami, které málo nesou. Rabín mu dává další a další rady a slepičky na ně umírají a umírají, čím dál víc. Až umře poslední. "Škoda, ještě jsem měl tolik dobrejch nápadů!" Povídá rebe.
Nápadů máme i my dost! Jen nějak nefungují. A fakt to není tím, že žádný nebyl uskutečněný až do totálna. To jestli se podaří, tak je  fakt poslední slepička mrtvá. Ty slepičky přežily každej jeden nápad praštěného vynálezce receptů na blaho jen proto, že dostal další nápad a tamten experiment skončil.
Nejde nám to.
A přitom dokážeme spolu žít a radovat se a nesežrat se.
Někde je chyba.
Nebude v tom, že hledáme štěstí v abstraktních cílech, kterým přizpůsobíme metody, kdežto v běžném spolubytí hledáme metody, způsoby, jak být k sobě snesitelní a cíl je až druhý?
A nebo je to ještě jinak?