Díra v trhu pro altruizmus

V člověku je samozřejmě potřeba přežít.  Je tu i Eros a Thanatos. Také potřeba smečky.
V člověku je ale i touha pomoci jinému, tvořit kulturu, ptát se po smyslu a pravdě, ptát se, co je Pravdou a ne jen názorem. Humanismus, láska k bližnímu, víra v přesahující.
Že je v nás zviřátko i člověk, to se může každý přesvědčit sám v sobě, v nejbližším okolí i v politice.
Dlouhá desetiletí Euroamerika zvířátko v nás popírala. Popírala, nekultivovala.
V posledních letech se zvířátko probudilo, rostlo a sílilo. Bylo to vidět v kultuře. Film ovládli rváči.
Zvířátko rostlo, živené zájmem, který byl možná reakcí na neustále řeči o lidských právech, někdy až zbožnění humanity, někdy až absurdní předaltruizmus.

Kyvadlo se zhouplo, z humanity jsme v temnu pralesa. Nadýmající se ega nedospělých vládců velmocí,  rozkopávající architekturu svobodného  světa, jen a jen pro osobní potěchu, jsou toho obrazem.

Tak jako nebylo prezentováno zviřátko, dnes ve veřejném prostoru téměř nevidět lidské. Humanita, láska k bližnímu... to jsou dnes málem neslušné výrazy.

Ale kyvadlo nikdo nezastaví! Člověkovost začne být zase moderní, sexy, in!
A my ho můžeme propagovat, nejlépe vlastním příkladem, každý den!
Humanisté se zase mohou stát hrdiny davů.
Církve všeho druhu mají šanci se zase stát vysoce žádoucí. Mohou být nesmírně důležité (pokud to ale umí!).

Je tu šance!

Teda, pokud po tomhle období ještě někdo na zemi bude.

P.S. Jistě, je tady otázka, proč nedokážeme udržovat obě, obě potřebné, složky v rovnováze. Proč musí pragmatizmus a idealizmus (velice zjednodušeně označeno) vždycky válcovat jeden druhého, když přitom potřebujeme oba.
Jo, tak to je fakt otázka!

Šalamoun v Evropě

 Cesta k Izraelskému království byla těžká. Krvavá. Boje, mordy, genocidy. Fanatický boj vyznavačů toho, či onoho, či bezejmenného.
Leč, nakonec byl stát! Něco zvládl spojit Saul, David to dokončil. Juda a Izrael se spojili a... král už nechtěl bydlet ve stanu, ale postavil si palác. Prosadil (no, téměř) jednu víru.
Jeho syn, Šalamoun, postavil náááádhernýější rezidenci!
Také měl obrovský harém, také Jeruzalém vyfešákoval a  konečně postavil chrám a Hospodin nemusel bydlet ve stanu a bejt tahanej nomády po cestách.
Šalamoun  vedl učené debaty, psal knihy a duchovní život oživil (dalo by se říct obohatil) o všemožná další náboženství.
Bylo to fajn? Bylo! Jo!
Jenže, někdo to musel platit a tak zavedl daně, větší dané, kus království prodal.
Jak to, po jeho smrti skončilo? Severní část se rozpadla a jedenáct z původních kmenů zmizelo. Juda chvíli vzdorovala a pak padla. Obyvatelé šli do otroctví.
Další, vlastní stát, je až po stovkách, dokonce tisících let, dnešní Izrael. 

Podobnost s historií Evropy se mi jeví značná. V relativním bezpečí a luxusu se usadili a chtěli jen, aby to bylo čím dál lepší. Jednotící idea (víra) se vytratila míst ní byl beztvarý eintopf. Ten je sice chutný a zajímavý, ale nespojuje, bohužel. Daně a odtržení vládnoucí vrstvy zkázu dodělaly, motivace cíl nikde nic.
Okolni diktatury si je potom rozebraly.

Šlo tomu zabránit? Jde tomu zabránit?
Asi ano, ale ne tím, že to vysedíme, vyjednáme a vyškemráme, outsourcingujeme .

Ten dobrý lid

 Vyprávějí se příběhy o tom, jak zlá ideologie a zlý diktátor se zmocnili vlády. A lid to nechtěl, lid trpěl, lid se vzepřel a nakonec zvítězil.
Lidé byli prý OK, to jen ten zlý Hitler a fašizmus, Stalin a komunizmus, Mao...
Vážně?
Hitler přišel k vládě jako vítěz voleb. A jen s největším vypětím se daří zabránit jeho obdivování. Alespoň na veřejnosti.
Stalin a Mao se sice ujali vlády silou, ale láska, kterou získali byla téměř nekonečná. I když byl ještě lepší vyvražďovači než ten Hitler.
Lid je miloval až do konce!

Ideologie? Jen jiný název pro smečku.

Objeví-li se "Silný Vůdce" (nemusí být silný, nemusí ani silně vypadat, stačí když to dost nahlas o sobě říká)  lid za ním půjde, bude ho milovat!
Že Milovaný Vůdce, lže? Že ty jeho sliby někam vyšuměly? Že nás vede po propastí?
To si nepřipustíme, budeme o to víc volat "Sláva Vůdci!"

A to je ten malér, ne ideologie, ne ty vřeštící opice v čele států.

Co s tím? Kdo byli oblíbení hrdinové poválečného západu, který se pozvolna mírumilovnil? Hippies, Buddha, Ježíš, Beat Generation...
A dnes?
Koho pak ten "Lid" následuje?

Spravedliví kontra svině

Tentokrát ne Bible. Tentokrát něco s muzea v synagoze v Plzni. Dovolil jsem si ofotit, snad to nevadí:

 O panu Košvanci nic dalšího nevím. Možná to byl úžasný Člověk (velké písmeno není překlep) vždycky a všude? Nebo měl spoustu nectností, podléhal, jako každý, všemožným malým i větším pokušením? Třeba byl vlídný a nebo byl někdy nevlídný. Třeba i občas "ujel"! Třeba... v tom běžném životě, když šlo o málo.
Ale měl v sobě jistě empatii, soucit, hlubokou laskavost a velikost. Měl rád lidi, respektive lidství.  Možná to nebylo vidět, Doopravdy hluboce dobří lidé svojí dobrotu často ukrývají.
Jenže pak šlo o hodně! Ne jemu, ale těm nešťastníků, co kolem něj projížděli v dobytčákách. A tak vzal ranec a pašoval. Mrznul, riskoval život svůj i celé rodiny. A nechlubil se tím.
Umřel.
Svině komunistický tedy alespoň zavřeli jeho manželku.
Jeho dceru pak udal svině soused. Ten soused, byl možná milý pán! Možná vzorný otec a manžel, pečoval o zvířátka a vlídně každého pozdravil. Dost možná byl moc "hodný" když o nic nešlo, svině se rádi předvádí jako  ti hodní a dobří a často o své dobrotě hovoří. Svině vědomě i podvědomě svoji svini v sobě schovávají  za prezentaci levného dobra.
Leč soused měl v sobě závist, nenávist, ukřivděnost, sobectví, malost. Lidi rád neměl, společnost dost možná ano.
Když přijde Ta Chvíle, ukáží se lidé dobra a zla zcela zřetelně.
Do té doby se je musíme snažit rozeznat podle vcelku nenápadných projevů.
A podle toho si vybrat společnost. A také koho podporovat. Dobro a zlo nejsou relativní pojmy! Ne, nejsou! I když v každém z nás je obé. Leč, jednoho víc a připravenějšího.
A my se, když na to přijde, staneme  někým, jako Pan Košvanec a nebo je z nás ta bezejmenná svině!

O nedějí v zjevné beznaději a také o radosti

 

Vyprávěl kdosi, jak v padesátých letech, v nějakém bolševickém koncentráku sdílel celu s několika faráři.
Byly vánoce. Arestovaní duchovní vyrobili z kusů dřeva betlém a jali se pět koledy. Bachaři se to domákli, figurky rozšlapaly, osazenstvo zmlátili a jednoho šoupli na samotku.
Zbylí vyrobili jiný betlem ze zbytků chleba  a tichounce zpívali tiše dál, nakonec i sloužili mši.
Ten na samotce zatím rozjímal, pak pravil, že tam byl alespoň klid...
Vyprávějící neduchovní mukl tvrdil, že to byly snad nejúžasnější a nejveselejší vánoce, co zažil. Ty na svobodě s kaprem stromečkem  a vínem pak byly také krásné, ale ta síla pospolitosti a vzdoru, poselství zrození naděje... to už nikdy nebylo tak silné.

Věděli ti lidé v kriminále, že jsou odsouzení (jak to tenkrát vypadalo)  na nucených pracech na uranu zemřít? Že už se nejspíš nepodívají ven? Že jsou dokonale v prdeli?
Věděli a právě proto dělali betlém, zpívali a smáli se.
Každej na tohle nemá, ale každej to může zkusit.
O současných vánocích slýchávám od bližních: Už to ani neslavíme, je to hnus, samý reklamy, komerce! Na půlnoční nejdu, je to tam samej turista! U nás stříleli rachejtle, to je šílený! Navíc jsme chudý! A situace u nás a ve světě je tak hrozná, že ani nemáme chuť něco slavit, jsme v depresi!
Prostě konstatují, že podmínky jsou tak naprosto strašlivě příšerné a situace tak beznadějně hrozná, že zbývá jen doma otevřít flašku a smutně se ožrat.
Fakt?

 

Tohle se netýká samozřejmě jen vánoc!