Díra v trhu pro altruizmus

V člověku je samozřejmě potřeba přežít.  Je tu i Eros a Thanatos. Také potřeba smečky.
V člověku je ale i touha pomoci jinému, tvořit kulturu, ptát se po smyslu a pravdě, ptát se, co je Pravdou a ne jen názorem. Humanismus, láska k bližnímu, víra v přesahující.
Že je v nás zviřátko i člověk, to se může každý přesvědčit sám v sobě, v nejbližším okolí i v politice.
Dlouhá desetiletí Euroamerika zvířátko v nás popírala. Popírala, nekultivovala.
V posledních letech se zvířátko probudilo, rostlo a sílilo. Bylo to vidět v kultuře. Film ovládli rváči.
Zvířátko rostlo, živené zájmem, který byl možná reakcí na neustále řeči o lidských právech, někdy až zbožnění humanity, někdy až absurdní předaltruizmus.

Kyvadlo se zhouplo, z humanity jsme v temnu pralesa. Nadýmající se ega nedospělých vládců velmocí,  rozkopávající architekturu svobodného  světa, jen a jen pro osobní potěchu, jsou toho obrazem.

Tak jako nebylo prezentováno zviřátko, dnes ve veřejném prostoru téměř nevidět lidské. Humanita, láska k bližnímu... to jsou dnes málem neslušné výrazy.

Ale kyvadlo nikdo nezastaví! Člověkovost začne být zase moderní, sexy, in!
A my ho můžeme propagovat, nejlépe vlastním příkladem, každý den!
Humanisté se zase mohou stát hrdiny davů.
Církve všeho druhu mají šanci se zase stát vysoce žádoucí. Mohou být nesmírně důležité (pokud to ale umí!).

Je tu šance!

Teda, pokud po tomhle období ještě někdo na zemi bude.

P.S. Jistě, je tady otázka, proč nedokážeme udržovat obě, obě potřebné, složky v rovnováze. Proč musí pragmatizmus a idealizmus (velice zjednodušeně označeno) vždycky válcovat jeden druhého, když přitom potřebujeme oba.
Jo, tak to je fakt otázka!

Šalamoun v Evropě

 Cesta k Izraelskému království byla těžká. Krvavá. Boje, mordy, genocidy. Fanatický boj vyznavačů toho, či onoho, či bezejmenného.
Leč, nakonec byl stát! Něco zvládl spojit Saul, David to dokončil. Juda a Izrael se spojili a... král už nechtěl bydlet ve stanu, ale postavil si palác. Prosadil (no, téměř) jednu víru.
Jeho syn, Šalamoun, postavil náááádhernýější rezidenci!
Také měl obrovský harém, také Jeruzalém vyfešákoval a také konečně postavil chám a Hospodin nemusel bydlet ve stanu a bejt tahanej nomády po cestách.
Šalamoun  vedl učené debaty, psal knihy a duchovní život oživil (dalo by se říct obohatil) o všemožná další náboženství.
Bylo to fajn? Bylo! Jo!
Jenže, někdo to musel platit a tak zavedl daně, větší dané, kus království prodal.
Jak to, po jeho smrti skončilo? Severní část se rozpadla a jedenáct z původních kmenů zmizelo. Juda chvíli vzdorovala a pak padla. Obyvatelé šli do otroctví.
Další, vlastní stát, je až po stovkách, dokonce tisících let, dnešní Izrael. 

Podobnost s historií Evropy se mi jeví značná. V relativním bezpečí a luxusu se usadili a chtěli jen, aby to bylo čím dál lepší. Jednotící idea (víra) se vytratila míst ní byl beztvarý eintopf. Ten je sice chutný a zajímavý, ale nespojuje, bohužel. Daně a odtržení vládnoucí vrstvy zkázu dodělaly, motivace cíl nikde nic.
Okolni diktatury si je potom rozebraly.

Šlo tomu zabránit? Jde tomu zabránit?
Asi ano, ale ne tím, že to vysedíme, vyjednáme a vyškemráme, outsourcingujeme .

Ten dobrý lid

 Vyprávějí se příběhy o tom, jak zlá ideologie a zlý diktátor se zmocnili vlády. A lid to nechtěl, lid trpěl, lid se vzepřel a nakonec zvítězil.
Lidé byli prý OK, to jen ten zlý Hitler a fašizmus, Stalin a komunizmus, Mao...
Vážně?
Hitler přišel k vládě jako vítěz voleb. A jen s největším vypětím se daří zabránit jeho obdivování. Alespoň na veřejnosti.
Stalin a Mao se sice ujali vlády silou, ale láska, kterou získali byla téměř nekonečná. I když byl ještě lepší vyvražďovači než ten Hitler.
Lid je miloval až do konce!

Ideologie? Jen jiný název pro smečku.

Objeví-li se "Silný Vůdce" (nemusí být silný, nemusí ani silně vypadat, stačí když to dost nahlas o sobě říká)  lid za ním půjde, bude ho milovat!
Že Milovaný Vůdce, lže? Že ty jeho sliby někam vyšuměly? Že nás vede po propastí?
To si nepřipustíme, budeme o to víc volat "Sláva Vůdci!"

A to je ten malér, ne ideologie, ne ty vřeštící opice v čele států.

Co s tím? Kdo byli oblíbení hrdinové poválečného západu, který se pozvolna mírumilovnil? Hippies, Buddha, Ježíš, Beat Generation...
A dnes?
Koho pak ten "Lid" následuje?

Hospodin pravil: Howgh

 Z cyklu: V Bibli je všechno

Když Eliáš vyvraždí konkurenční proroky a prchá před královnou Jezabéle, prchá čtyřicet dní a nocí (jak jinak, čtyřicet dní je klasika a všude).
Až doprchá k hoře (Ch)oreb.
To není jen tak nějaká hora! Tam se zjevil Mojžíšovi Hospodin a řekl mu z hořícího keře: "Jsem který Jsem!". Tam také, v spektakulárním show blesků a hromů, dal lidem Desatero.
A další události.
Tak na tohle horu šel onen prorok. Eliáš se totiž ve snu dověděl od Hospodina, že Hospodin tudy bude mít cestu. 
A ono jo! Přišel silný vítr, který rval skály. Ale Hospodin v něm nebyl. Ani v následném zemětřesení a ohni.
Potom se ozval tichý hlas a v něm On Byl.

Sledujeme-li Biblí od Genezis dál verbální projev JHWH, je čim dál méně explicitní, žeáno.
A těmi doprovodnými projevy čim dál víc šetří.
Prvním prorokům stál více-méně za zadkem.
S Mojžíšem vedli debaty i spory.
Eliašovi sice předvede nějaký rachot, ale pak naznačí: "Takhle už ne, teď se musíte snažit naslouchat, být tiší a pozorní!"
A dál a dál.
Ani se svým synem toho veřejně moc nenakecá!

Proč? Došla Mu inspirace? Pochopil, že to je s námi marný a rezignoval?
Napadá mi: Otec. U malého dítěte je stále s ním a vychovává a mluví a ukazuje a trestá a odměňuje.
Ale dítě vyroste a úloha otce je jiná. Můžeme se mu svěřit, požádat o radu a snad i o pomoc. Ale za zadkem už není a být nemá. Ani těm dospívajícím do toho není dobré moc kecat.
I když je to těžký, neb ty jeho fakani dělají průser za průserem.
A jeho syn, teda Syn? To je přeci náš brácha! Ostatně mladej říká, že všichni jsou jeho bratry a sestrami. On je vlastně nejmladší? Nebo ne, neb je od věků? Každopádně brácha.
To jsme tada pěkná famílie!

A my bychom už měli fakt dospět!

A že nevíme, co a jak máme dělat?
Ale víme! Mladej, Syn, to řekl velmi jasně. I o co jak můžeme a máme žádat Tatínka.
A ještě poslal Přímluvce.

Spravedliví kontra svině

Tentokrát ne Bible. Tentokrát něco s muzea v synagoze v Plzni. Dovolil jsem si ofotit, snad to nevadí:

 O panu Košvanci nic dalšího nevím. Možná to byl úžasný Člověk (velké písmeno není překlep) vždycky a všude? Nebo měl spoustu nectností, podléhal, jako každý, všemožným malým i větším pokušením? Třeba byl vlídný a nebo byl někdy nevlídný. Třeba i občas "ujel"! Třeba... v tom běžném životě, když šlo o málo.
Ale měl v sobě jistě empatii, soucit, hlubokou laskavost a velikost. Měl rád lidi, respektive lidství.  Možná to nebylo vidět, Doopravdy hluboce dobří lidé svojí dobrotu často ukrývají.
Jenže pak šlo o hodně! Ne jemu, ale těm nešťastníků, co kolem něj projížděli v dobytčákách. A tak vzal ranec a pašoval. Mrznul, riskoval život svůj i celé rodiny. A nechlubil se tím.
Umřel.
Svině komunistický tedy alespoň zavřeli jeho manželku.
Jeho dceru pak udal svině soused. Ten soused, byl možná milý pán! Možná vzorný otec a manžel, pečoval o zvířátka a vlídně každého pozdravil. Dost možná byl moc "hodný" když o nic nešlo, svině se rádi předvádí jako  ti hodní a dobří a často o své dobrotě hovoří. Svině vědomě i podvědomě svoji svini v sobě schovávají  za prezentaci levného dobra.
Leč soused měl v sobě závist, nenávist, ukřivděnost, sobectví, malost. Lidi rád neměl, společnost dost možná ano.
Když přijde Ta Chvíle, ukáží se lidé dobra a zla zcela zřetelně.
Do té doby se je musíme snažit rozeznat podle vcelku nenápadných projevů.
A podle toho si vybrat společnost. A také koho podporovat. Dobro a zlo nejsou relativní pojmy! Ne, nejsou! I když v každém z nás je obé. Leč, jednoho víc a připravenějšího.
A my se, když na to přijde, staneme  někým, jako Pan Košvanec a nebo je z nás ta bezejmenná svině!

Fiasko nebo úspěch? A otázka.

 V Bibli je všechno. Příběh Hospodina a jeho lidí, od časů Bible až dodnes, lze jistě vykládat různě.

Třeba jako fiasko: Abrahám dostal slib, že jeho rod zaplní zem, bude kralovat... A nějak nic, tak znovu tenhle slib a poslušnost až k synovraždě,  Sara a Hagar a děti a nějak přežili. A dál to nějak šlo, i když teda, že by to byla sláva?
Pak už to nebyla sláva vůbec a exodus z otroctví. Super!
No, super zdaleka ne, ale nebyli otroci a nakonec David král! Království mocné! A Šalamoun! Moudrý a bohatý a... šmytec! Z dvanáct kmenů zůstal jeden a ten si připomínal vyvedení z otroctví v jiném otroctví, pod tím či oním.
Potom pogromy, Šoa.
A čekání mesiáše, co už, už přijde! A staletí plynou a on nikde.
Teda, oni chodili, jen nějak moc nesvedli
Jeden byl extra významný!
Ovšem toho všichni nepřijali.
A on, tedy On? Zřejmě nejstarší evangelium je Markovo. A nejkratší. A nejdrsnější. Ježíš pilně zázrakuje, což lid baví. A káže, což mu nerozumí ani nejbližší.
Občas (doma) mu zázrakovat ani nejde, je občas mrzutý, ironický. Potom zrada Jidáše, úzkost až strach v Getsemeny, útěk učedníků, zapření Petrem, mučení. Výsměch od jeho národa, od Římanů i ostatních odsouzených. Výkřik: "Bože, proč jsi mi opustil?" (i když to je žalm 22) a smrt!
Zmrtvýchvstání které v původním  Markovi (pravděpodobně končilo tam) končí s ženami v prázdném (jen anděl co je instruuje) hrobě: "Ženy šly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály."
Na "radostnou zvěst" dosti pochmurný příběh.
A další čekání na další příchod a zase nic.
Fiasko?

A nebo: Židé přežili celá ta staletí pronásledování i cílené likvidace! Byli a jsou úspěšní ve všem, co začnou a co jim gojim dovolí dělat! Zázrak! Barucha hashem!
Křesťané se z židovské pidisekty stali největším náboženstvím na zemi. Přežili pokusy o likvidaci na začátku a přežili i vlastní hovadiny a zrůdnosti, co občas vyprodukovali.
Dva tisíce let jsou v dobrém i zlém součástí kultury, která se snaží ojedinělým způsobem (zdaleka na dokonalým ani dostačujícícím!) být humánní. 
Grandiozní úspěch, nebo alespoň nákrok k úspěchu!
Jen si to neposrat!
Jen tohle!

A Hospodin? Třeba jsme Mu někdy jen špatně rozuměli?
Třeba nám, ani jiným, nechce dát "panovat nad zemí a národy" ?
Třeba chce to, co zaslechl Iziáš 10-17?
A kdo a proč říkal: "Mé království není z tohoto světa"? Hmmm... Jak tomu jde rozumět? Všelijak.
Cože to vlastně po nás chce? To je otázka pro jednoho každého z nás.

O nedějí v zjevné beznaději a také o radosti

 

Vyprávěl kdosi, jak v padesátých letech, v nějakém bolševickém koncentráku sdílel celu s několika faráři.
Byly vánoce. Arestovaní duchovní vyrobili z kusů dřeva betlém a jali se pět koledy. Bachaři se to domákli, figurky rozšlapaly, osazenstvo zmlátili a jednoho šoupli na samotku.
Zbylí vyrobili jiný betlem ze zbytků chleba  a tichounce zpívali tiše dál, nakonec i sloužili mši.
Ten na samotce zatím rozjímal, pak pravil, že tam byl alespoň klid...
Vyprávějící neduchovní mukl tvrdil, že to byly snad nejúžasnější a nejveselejší vánoce, co zažil. Ty na svobodě s kaprem stromečkem  a vínem pak byly také krásné, ale ta síla pospolitosti a vzdoru, poselství zrození naděje... to už nikdy nebylo tak silné.

Věděli ti lidé v kriminále, že jsou odsouzení (jak to tenkrát vypadalo)  na nucených pracech na uranu zemřít? Že už se nejspíš nepodívají ven? Že jsou dokonale v prdeli?
Věděli a právě proto dělali betlém, zpívali a smáli se.
Každej na tohle nemá, ale každej to může zkusit.
O současných vánocích slýchávám od bližních: Už to ani neslavíme, je to hnus, samý reklamy, komerce! Na půlnoční nejdu, je to tam samej turista! U nás stříleli rachejtle, to je šílený! Navíc jsme chudý! A situace u nás a ve světě je tak hrozná, že ani nemáme chuť něco slavit, jsme v depresi!
Prostě konstatují, že podmínky jsou tak naprosto strašlivě příšerné a situace tak beznadějně hrozná, že zbývá jen doma otevřít flašku a smutně se ožrat.
Fakt?

 

Tohle se netýká samozřejmě jen vánoc!