Othelo, aneb, furt stejné, ale i jiné

Jo, Shakespeare! Uměl to chlapec napsat!
Hra Othello má mnoho rovin.  Zkusím několik z nich a co mi říkají k dnešku:
Je to naříklad o interakci velkých lidí -  Othella a Desdemony se (dámy prominou) zmrdem (Jagem).
Jago má motivy škodit Othellovi. Praktické - peníze. Další motiv je, tak jako často, když se lámou charaktery, ješitnost, nenaplněné ambice. Kolik nenávistí plných ješitů běhalo a běhá a mstí se těm, co je "neocenili podle zásluh" a potom i celému světu. Napadá mi hned několik smutných ukázek z našich dní.
Ale je tu i hlubší motiv. Jago je chytrý. Ale nemá hlubší inteligenci, nemá empatii. nemá kulturu, noblesu... nemá smysl existence a tak jej nahrazuje chamtivostí, manipulacemi, škozením těm, kteří všechno to, co mu schází, na rozdíl od něj, mají. 
Nenávidí jejich svět lásky, svět důstojnosti, svět ctností, svět pravdy. 
Z jeho světa sexu, pragmatizmu, hamižnosti, egoizmu, je to  svět nepochopitelný, falešný a hlavně ohrožující! Kladoucí nároky, kterým nedokáže vyhovět. Nedokáže být velkým a tak se snaží velikost popřít, umenšit... zabít.
Je podobný postmodernímu, postfaktickému filozofovi. Smysl vlastního bytí nachází v ničení smyslu bytí druhým.
Zatím na Othella nemůže, tak o něm alespoň mluví jako o hnusném, pyskatém, chlípném negrovi. Tak jako současní pitomci, barevnost či podobné je mu záminkou k halasně prezentované nadřazenosti. Tahle nesmyslná  pýcha je  ubohostí ubohých všech dob.
Leč to, jak na mouřenína, se rýsuje! 
Jago je zdánlivě milý, důvěryhodný, bezelstný. Umí to! Je to asi jediné co umí, ale umí to dobře!
Nejprve zaseje pochybnosti. Pak osloví nezákladnější emoce.
Má to ovšem v té dávné době těžší. Potřebuje důkazy, šátek!
To už se přežilo. Na co důkazy? A co je komu do důkazů vyvracejících naši pomluvy? Máme sítě, Facebook! Vytvoříme epiteton constans! Třeba: "Kurva Desdemona", "Paroháč Ohello" a budeme to opakovat neustále, až se to uhnízdí v hlavách lidí.  
Přijde-li pak Desdemona s jasným důkazem své neviny, budou mít (téměř!) všichni jasno: "Jak si to uměla tak kurva zfalšovat! NÁS ale ONI neoklamou, my máme své zdroje informací a Zdravej Selskej Rozum! Nejsme ovce!"
A pokud jí neuškrtí Othello, ušrtí ji oni. A Pokud on nespáchá sebevraždu zabijí ho. 
Když ne doslovně, alespoň symbolicky.

Jago nakonec zvítězil - ti dva jsou mrtví.
Zvítězil?  Othello Desdemonu miluje až do konce. A ona jeho! 
Othello i ve svém šílenství, do kterého je vmanipulován, zůstává věrný své cti. Desdemona přinejmenším stejně tak!
Proto na samém konci hry Jago pronáší, že už nemá co říct. Zničil velké lidi, nezničil jejich svět. 
Zůstal sám, bez přátel, milující ženy. Zůstal bez  smyslu bytí, kterým bylo jen ničení dobra. 
Jeho reprezentanti jsou mrtví - on také, ač ještě žije.
Odvádí ho na mučidla a je to i symbol. Zůstaly mu jen peníze, samota a utrpení žit, bez důvodu se ráno znovu vzbudit.

Pravda a Láska zvítězila nad lží a nenávistí! 

Nemohlo to ale být bez těch zbytečných smrtí?

A nemůže to být bez těch mordů dnes?

Musíme poslouchat vemlouvavé Jagy, musíme skákat na každou, emoce oslovující lež?

Kolik lásky a velikosti ještě uškrtí zmrdy svedení důvěřivci?

Kdo ví, Willy?
 

Škvroreckého MIrákl

 Kniha vtipná, smutná, brilantně napsaná, přesná, povrchní, cynická a plná citu. Bavila mne nesmírně! 

Spisovatel  nikdy nedokáže napsat postavu, která by nebyla tak trochu jím. 
Na druhou stranu, nedokáže sám sebe nestylizovat. Škvorecký, dle nejednoho z  pamětníků z Náchoda, býval zakřiknutý, brýlatý studentík, co to s holkami moc neuměl. Alterego Daniel Smiřický je děvkař. A tak dál... První Škvoreckého román se jmenuje Zbabělci.  Smiřický, krom jiného, naznačuje, kým se cítí. Kým možná i je? 
Na první pohled cynické, antiidealistické alterego se rozvine v Tankovém praporu a hlavně v Miráklu.
Škvorecký v něm vlastně   předpopsal typického intelektuála z šedé zóny pozdější "normalizace" (co jen jsem jich viděl!). 
Do ničeho se neplést, v nic nedoufat. Až panicky se bát jakéhokoliv Ideálu, neb ty dovedou jen do ještě větších malérů. Hlavně klid na práci a zábavu v mezích dvorečku vyměřeného  mocí. (na téma (nejen) "šedé zóny" odporu v mezích zákona jsem vlastně napsal: https://daglavily.blogspot.com/2017/12/pan-v-kuchyni-svoboda.html)
Takový postoj ovšem  vede k ztrátě smyslu existence. Autentický, tím riskantní  "angažovaný" život je nahrazen chalupářstvím,  sexem, chlastem a vytvářením malých polis, která ovšem režim pronásleduje, takže zase nic a hurá na chatu.
Sebeúctu si pak takhle dobrovolně zlomený člověk nahrazuje všeobsáhlým sarkazmem  a zpětným rochňáním se v "Zase to špatně dopadlo, vždycky to špatně dopadne!" což objektivně není pravda) a hlavně slavným: "Já vám to říkal!"
To pak nutně vede k tomu, aby člověk interpretoval všechny "dobré" konce jako konce de facto také špatné. Zbývá zahořklost, deprese. Únik z autenticit je vždy sebedestruktivní.
Do jaké míry je ale Daniel Smiřický Josefem Škvoreckým? 
V Miráklu si autor pomáhá minimálně ještě jedním podobným alteregem. Doktorem Galenem. Trochu i spisovatelem Otčenášem (MUDr Nesvadba). Proč taková intenzita?
Škvorecký psal Mirákl brzy po nucené emigraci. 
Jak sám vzpomíná, bylo mu hodně těžko.  Navždy vyhnán ze své země, přátel, domova. 
A tak píše.
Cupuje zrůdné komunisty, ve zdánlivě nezaujatém líčením sadizmu režimu je silná obžaloba.
Cupuje i "Muže pražského jara".  Kohout, Havel, Pachman, Procházka... jsou zobrazeni jako karikatury a zejména vlastně ti, co ho, jak to asi vnímá,  důsledky svého nadšení vyhnali ze země  (neměl J. Š. i trochu problém, že nebyl mezi ně řádně přijat?). Výsměch je mnohdy asi oprávněný (?), mnohdy asi ne (?), mnohdy značně přehnaný, ale na to má autor, nepíšíci historickou knihu, nárok.
Největší vtipálek je opět ovšem život sám. Zmateni idealisté nakonec, byť po dvaceti letech, vyhrají a znechuceně cynický glosátor v odstupu,  Škvorecký, vejde do dějin jako idealistický (se svojí ženou) majitel exilového nakladatelství, které pojmenuje, na počest onoho naivního jara: 68.
A samozřejmě, Smiřický není Škvorecký!  Skutečný a živý Škvorecký je nepřehlédnutelně citlivý, angažovaný idealista, co  jen ukrývá lehce zranitelnou duši za masku. 
A samozřejmě, Mirákl není historický záznam a osoby tam zachycené jsou reálnými postavami jen inspirované. I když někdy velice značně!
A samozřejmě, Smiřický si s Hejlem píší, nakonec se potkají znovu a prezident Hejl zasloužilého Smiřického vyznamená. A to vyznamenání si Škvorecký opravdu zaslouží jako málokdo! Na to co napsal a za to co v nakladatelství vydal!
Škoda že tohle už, se vším "Danyovským"  antypathosem,  už nenapíše!

V Miráklu je onen i mirákl. 
Záhada i detektiv co hledá Pravdu. Hledač pravdy pravdu nenajde.
Nebo najde? 
Alterego Galen na konci říká ateregu Danymu, že je to prosté: 
"Byl to zázrak."

 P.S. Pokud by mne někdo obvinil, že jsem si: "Byl to zázrak.",  tohle jednoduché vysvětlení, bez dovolení vypůjčil do blogu o apoštolech, vzkříšení a Marii, tak s plnou vážnosti prohlašuji, že má pravdu. Jo, ukradl jsem si to!

Neuveď nás v pokušení a další

Si tak čtu, co vlastně znamenají slova a věty Otčenáše. 
V knihách o tom.
A hele, já to vlastně chápal jinak? 
Trochu, malinko jinak.
Já tomu nerozumím, nemám nastudováno dost a nerozumím řečtině a dalším jazykům.
Ale mi napadá:
"Neuveď nás v pokušení!" Není  pokušitel jméno ďábla? Tedy: Nevydej nás ďáblu a jeho moci, jeho svodům, jenž jsou nad naše síly! 
"ale zbav nás od zlého" Jasně pokračování?
"Přijď království Tvé!" Inu jasně, jak jinak mohli tehdá označit svrchované vítězství nad tmou, nenávistí... než jako "království"?
"Sláva" Synonymum pro zjevení se všem, viditelná přítomnost. 
"Chléb vezdejší... jakož i my, naším viníkům (dlužníkům). Bych si přeložil: Dávej nám Pane své Dary a dej je, prosíme, tak, abychom přijetím neupadli do dluhů (vázanosti). Tak i my budeme dávat jiným a nežádat po  nich zavázanost. 

Ale to si zase povídám a povídám své nápady.