Nedorozumění, vyrozumění a já

Mluvíme a neslyšíme, slyšíme a nerozumíme.
Vezmeme si třeba situaci, kdy mám s kolegou stoly sražené k sobě a jemu spisy přetékají na stůl můj a mne vytlačují.
Trochu národních stareotypů na vysvětlení problému.
Ital, hned jak se to stane, zařve něco jako "madonamioa!" a na kolegu začne vřeštět, přidá cosi o čubčích synech. Ten druhý si to nenechá líbit a řve neméně vášnivě, možná se zaleskne nůž. Po chvíli jsou ovšem zase kamarádi a někdy odpoledne si scénku zopakují. Do dotazníku hodnotícího kolegu pak napíší, že je s nim pohoda a báječná spolupráce. Tahle komunikace je pro ně nezatěžující.
Rus se ponuře zadívá a řekne "Vasile Vasilijeviči, ty papíry na mém stole mi rvou duši! Cítím se jako bříza, ze které trhají listy. Přemýšlím o našem přátelství a cítím že je konec. Mám zabít tebe, sebe? Oba se zabijeme Ivane Ivániči v slzách odpoví druhý. Načež vytáhnou vodku, popláčí si, pohovoří o duši a životě a je zase dobře.
Angličan několik měsíců tiše trpí. Je vychován tak, že trpět se má v klidu a anglické jídlo ho naučilo snášet útrapy života. Po nějaké době je pro něj situace už nesnesitedlná. Nespí, nejí, užírá se. Rozhodne se tedy pro drsné, přímé řešení, nadechne se a hned, tedy za dalších pár týdnů, to kolegovy natvrdo řekne!
"Ehm, kdybych měl říci svůj osobní názor na způsob ukládání listin, který jsi zvolil, nejspíše bych jej označil za zváštní."
Uff a je to venku. Kolega je zdrcený. Buď jeden z nich odejde, nebo najdou řešení. Každopádně pár dní po tom hrozném konfliktu spolu nebudou schopni mluvit.
Jo, jistě, já jsem "Angličan" jak z učebnice.
Ale to se setká Angličan s Italem  a chce Italovi vysvětlit, že ty papíry jsou fakt trochu moc. Použije tedy, po týdnech trápení, s nechutí onu anglickou větu. Ital jí samozřejmě ani nevnímá. Po další době zoufalý angličan přímo řve. Něco jako: "Musím říct, že tohle se mi opravdu pramálo líbí!" Ital neslyší, jak jinak.
Nakonec angličan ztropí italskou scénu. To si ital i celé okolí vysvětli, pochopitelně (ona obrovská změna chování), jako nějaký osobní problém, nebo nemoc angličana (Co to do něj najednou vjelo?). Rozhodně to nikdo nebude dávat do souvislosti s těmi papíry na stole. Ani když to angličan bude stále opakovat.
Angličan odchází a za ním zní "Chudákovi přeskočilo".
Ovšem když angličanovi řekne ital zvýšeným hlasem: Ty jsi mi naštval!" Ital nevnímá, že by došlo k hádce. Angličanovi se rozpadl vesmír. Je mu jasné, že po tomhle se už nemohou ani potkat. Děsí se, až se potkají na chodbě. Jak reagovat? Ital ovšem normálně volá "Čao!"  Zatímco angličan prožil existenciální psychodráma, ital si běžně poklábosil a jemně naznačil drobnou neshodu.
Jo, máme to my angláni těžkej žiovot!
Italové s námi také. "Proč jsi neřekl, že se ti to nelíbí?" A my to tak jasně říkáme, že!

Časopis na stolku je totéž, co čůrání na patník

Teritoria. Skupina kontra jiné skupiny. Nebo uvnitř skupiny, třeba rodiny:
Spory o pořádek, neuklízení nádobí ze stolu, pantofle v předsíni, spodní prádlo po koupelně a kapesníky v ložnici. Kdo nezná, ten žil celý život sám.
A odkud že se má vymačkávat pasta? Který zelinář má lepší mrkev?
Ale jistě, často, možná většinou (pochybuji), jde čistě o ten pořádek. Nebo o to, že přeci ta pasta se logicky... Logicky!
Navíc, ten bojující s expandujícím nepořádkem má na tvorbu nového humusu, ničícího okamžitě jeho práci, nutně dosti příkrý názor.
Leč! Hloubka sporu o časopis na stole dává tušit, že jde o něco víc. O značkování teritoria. Tam kde leží Mé jsem Já! Tam kde se věci dělají správně - po mém, jak jinak, jsem vládcem Já!
Bude na krbu fotka Mých rodičů, Jeho buddha, Má květina nebo Jeho pohár za vítězství ve fotbale? Pokud někam přijdete, z toho poznáte lehce, kdo v domácnosti vládne.
Nebožák uklízející ohryzky z televizního stolku jen pro uklizení ohryzků, netuší, proč je to takový problém. Protože ten ohryzek je označení teritoria a jeho odklizením rituálně vyhání toho druhého.
Zase, je to asi lepší, než to čůrání na rohy a patníky. Možná.

Malé lidské hry

Z života jiných, mnohých, i toho mého.
Hraje se tak v manželství, mileneckém vztahu, mezi dětmi, sourozenci, rodiče s dětmi, přátelé a nebo kolegové. Všude.

Mikrokosmos je stejný jako makrokosmos. Velké války o trůny mají obdobu v malých lidských hrách.

A i po nich často zbudou jen sutiny a mrtvoly. Mrtvoly vztahů, i ten sebevrah se někdy najde.
A jedem, pane, paní, pojďte si hrát! Na konci hry bude malý, či větší horror.

Hra: "Nejsi můj pán (paní), já mám poslední slovo"
Ten druhý uklidil celou domácnost, nebo byl v práci, pak zařizoval potřebné a ještě nakoupil. Na nás zbylo jen něco symbolického. Třeba vyndat prádlo z pračky a nebo nákup vyndat z tašky. My na to ani nemyslíme, ono to jde samo. Nějak se to sejde, že ponožku a dva kapesníky zapomeneme vyndat. A dvě položky z tašky uklidit. Náhodou! Samozřejmě že náhodou! Vždycky, pokaždé, bude se ta náhoda opakovat. A pokud neumřeli, zapomínají dodnes. To je ještě vcelku něžná hra.

"Ty nejsi OK"
Podstatou hry je nikdy nechválit. Nikdy za nic neděkovat. Nedat sebemenší satisfakci, odměnu. Držet druhého bez uznání  a  ještě okopávat.
I ono "láskyplné špičkování", "miláčkování", "lehká ironie" bývá většinou jen a jen tohle, zlomyslnost, výhodně ukrytá za "Ale to byl jen vtip, ty vůbec nemáš smysl pro humor!"
Partner se raduje z nějakého uspěchu? Ten druhý dostává výraz, jako by mu právě zaváděli sondu do břicha. A úspěch "shodí".
Jo, to když ten druhý uklouzne po šlupce a polije si barvou oblíbené oblečení, to se líce partnera rozzáří upřímným štěstím.

"Tady vládne mé ego".
Chtěl(a) jsi zelený koberec:? Bude červený! Chtěl jsi na koncert Bacha, půjdeme na Dvořáka. Říkáš, že v Mongolsku málo prší? Nene! Hodně tam prší! Proč jsi koupil(a) tohle blbý mlíko? Proč parkuješ zrovna tady? Výlet na Říp? Jdeme na Milešovku. Sedíš? Tak vstaneš, budu tě potrebovat. Odcházíme? Počkáš, budeš čekat na mne, půjdeme podle mne. Sedíš tady? Sedni sem... 

Ony jsou ty hry vlastně varianty téhož. Náruživější hráči jsou ti, kteří mají sami se sebou problémy, nízkou sebedůvěru, nizké sebehodnocení. Takhle si jej poněkud zvednou. Samozřejmě, tyto hry přinášejí další zisky. Ten druhý s námi musí komunikovat, například.
Někdy se hraje, až se hra vymkne kontrole. Už nehrajeme hru, ta hra si hraje s námi. Tvrdě. Pokud je to v partnerském vztahu, partner(ka) pak utíká do lihového či jiného opojení, k mamince, do nemoci či rovnou smrti. My pláčeme nad tím, jak nás osud týrá, protože jsme jej, jí, tak milovali. Milovali, to se nevylučuje, naopak potencuje.

Hra je dohrána, opuštěné sutiny v nás zarůstaji travou a stromy. Bude z nich pěkná zahrada, taková, do které si můžeme pozvat někoho dalšího, jiného, lepšího... stejnýho a znovu hrát.
P.S  Ty hry mají i soft, něžnou variantu, která může hráče těšit!
P.S. II.  Může jit o obranu svého, nebo útok na ego, prostor, čas, cíl... druhého.
P.S. III. A hlavně! Ne všechno, co vypadá jako ošklivá hra je hra. Třeba jen upřímně chce, abyste si koupi(a) to dobré mleko. Třeba váš úspěch je prohrou a vy to nevidíte, treba...