Číst mezi řádky

 Umět číst mezi řádky je dobré. Člověk pak není tupec, chápe narážky bližních, chápe pozadí sdělení, chápe a chápe... až je z toho slušná paranoia.
V sdělení manželky, že se jí roztrhla punčocha objeví, že mu chce říct, že a) potřebuje novou, b) málo se o ní stará... w) chodí ze sousedem, když on není doma.
Možná ano? Ale možná také ne a ona chtěla opravdu jen říct, že se jí roztrhla punčocha.
Též v prohlášení vlády, že je třeba zvýšit bezpeční na ulicích, není nutno číst, že se chystá strašlivá razie a za městem už se určitě staví koncentráky.
Ani novinový článek o pěstování králíků nemusí znamenat, že králíci ovládnou planetu.
Možná je fakt jen moc kapsářů, možná, že jen někdo pěstuje králíky.
Lidí, co čtou jen řádky je vcelku pomálu.
Lidí co čtou mezi řádky víc.
A lidí, co už čtou jen to mezi řádky, ať už faktické, nebo jimi vymyšlené, těch je čím dál víc.
Číst jen řádky je tupost. Číst jen mezi řádky je paranoia.

Milovaná panenka

Byla jedna holčička a ta měla panenku. A měla tu panenku moc ráda! Stále se svojí panenkou byla, všude s ní chodila, všude jí brala. Česala jí vlásky, krmila jí, ukládala láskyplně na noc spát a pusinkovala jí.
Měla jí prostě moc ráda, čistou láskou!
Také jí, když měla na to chuť, plácala jí, zavírala do tmy a vrážela špendlíky do těla.
Měla jí prostě moc ráda, čistou láskou!
Takových holčiček je hodně.
Také takových chlapečků je hodně.
Vyrostou a mají pak rádi své partnery, děti, rodiče, kamarády, psy, kočky.
Mají je prostě moc rádi, čistou láskou!
Láskou nazývají potřebu někoho totálně vlastnit a dle své chuti jej hýčkat či mučit.
To že vás někdo má rád, neznamená, že vám nebude vrážet pro zábavu špendliky do těla a duše.
Záleží, má li rád vás, nebo jste-li personifikovanou panenkou na hraní, hýčkání a mučení.
I tahle panenkovská láska může být velká. Ta holčička by jistě upřímně plakala, kdyby o svoji hračku přišla.
Hrozně velká láska. Zejména hrozně!

Vnější a vnitřní otrok

Chtěl jsem si oddechnout nad kvalitním brakem, ale to jsem tomu dal!
Kotletův boj upírů s Kartany by byl asi oddechovkou, plnou krve a sexu, nebýt popisu kolonizace země. Normalizace jak vymalovaná.
Opět to na mne dýchlo.Nejde o to, že lidé se nedokázali Kartanům ubránit a tak kapitulovali. Nejde o to, že je poslouchali:
To by šlo, ale oni jim věřili! Věřili! Pro svůj klidek, pohodlíčko a žold jim sloužili s radostí. Udávali své bližní, válčili za okupanty proti ostatním lidem.
Ne, nevadí mi až tak, že člověk se ohne, že člověk chce přežít a mít klid, že se člověk chce zajistit. To jde pochopit a já to chápu, nejsem jiný. Také nemusím jít  s rozhalenou hrudí vstříc kulometům.
Jde o to, zůstat svobodným člověkem alespoň uvnitř sebe.
Můžu se před mocným válet v prachu a prosit o život a kus žvance, mohu volat na příkaz sláva, nebo fuj, pokud vím, že to dělám jen z donucení a jsem alespoň uvnitř svobodný, pravdivý.
Mohu lhát navenek, nesmím lhát sobě!
Oni to ví. Orwellův O´Brien ví, že nestačí Smitha mučením donutit, aby říkal co mu poručí, aby zrazoval. On  musí to nejdražší a to jediné, v čem byl člověk, pro něj Julii, zradit sám v sobě.
A musí doopravdy milovat Velkého Bratra.
Teprve pak je nejen vnějším otrokem, nejen vnější troskou lidské bytosti, ale je takový i uvnitř. Dokonáno.
Ale bacha, totality to zvládají i bez mučíren. jemnou kombinací výhrůžek, slibů, odměn, trestů a manipulace.
Úpír Gerhard je zdrcený, když vidí lidi prožívající jakýsi nekonečný mejdan, plný prázdného sexu, pití, drog.  Ztrátu sebeúcty.
Dobrovolný vnitřní otrok, ať už je to normalizační občánek, pilný udavač nacistům, to je fuk, sám sebou nepřiznaně opovrhuje. Proto je (vystrašený a zamindrákovaný) na první pohled nesmírně "hodný". On je hodný, neb se bojí, stydí.
Ale dejte mu frčku, nechte dělat velitele světnice na vojně nebo vězení a uvidíte kým je!
Dejte mu flintu a právo udělat etnickou čistku, pošlete ho proti bezbranným a projeví se.
Je to zlej, podlej hajzlík, plnej potlačený agresivity.
Snad je dost Janů Bezzemků, Jirousů, Gerhardů, Paul Rusesabagů, Havlů, Peter... aby nakopali prdel Kartanům.
Vnitřní otroci na to budou koukat a pak se přidají k vítězi.
A pokud vítěz bude hodnej a nebude nad nimi práskat bičem, tak je uvidíte jako velké odbojáře. Budou si bezcennou, destruktivní remcavostí léčit mindrák ze své zbabělosti, budou škodit.

Kolik je lidí mezi "lidmi"?
Kolik je člověků mezi "člověky"?

Milan Machovec:
„Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle. I když ,,okolnosti“ svádějí, i když ,,poměry“, ,,doba“, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádějí, máš vždy možnost – a třeba i v okovech – neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se ,,povznést“, ,,být jiný“, proměnit se vnitřně.“

Nechvála eufemizmů

Zdráháme se označit věci, které nechceme nebo nemůžeme potlačit, za špatné.
Zdráháme se označit věci, které nechceme nebo nemůžeme prosadit, za dobré.
Proto lžeme a málo platné, ze života ve lži nic dobrého nekouká.
Je důvod to dělat?
Copak z toho, že něco je neblahé (třeba bolavé zuby) plyne že  člověk tímto trpící je méněcenný? Copak z něčeho velmi blahého, třeba schopnosti rychle běhat, plyne, že ten člověk je nadřazen a zvláštními právy obdařen?
Ne.
Proč tedy nenazývat věci pravým jménem?

Ty krásy stáří

Obecně se soudí, že na staří není nic krásného.
V zásadě je to pravda, stačí kouknout do zrcadla.
Tělo chřadne, hlava blbne a z budoucnosti na nás civí samé nepěkné až hrůzné věci.
Přesto, vlastně i proto, něco se najde!
Třeba člověk nemusí tolik trpět tím, co bude dělat za dvacet let! A jestli mu vydrží střecha 40 let.
Také u někoho, například u mne, dojde k závratnému poznání, že na všechno nemusím mít Jasný Vlastní Názor.
Vlastně skoro na nic. Jistě, třeba na to, zda je potřeba ty druhé (jiného vybarvení, víry, národa) vyhladit, na to mám spíš  názor jasnější, doplněný o to, že ti co takové pizdoviny hlásají rozhodně nejsou moji bratři a patří do klece.
Ale jinak názory mizí rozplývají se. Ne, nemusím si o všem něco myslet.
A je to úleva.
Taky se vlastně umím víc radovat! Z mála. Zatímco dřív bylo všechno stále málo, teď je to málo všechno, co potřebuji k radosti.

Takže jo, stáří je vlastně krásné.

Jen teď nevím, zda je tohle mé poznání symptomem moudrosti, nebo demence.