Nenávist

Nenávist je stav duše. Možná nemoc duše. Splňuje charakteristiku nemoci tim, jak znemožňuje člověku kvalitně koexistovat s ostatními.

Atentátníci jsou extrémní případ nenavisti. Ale, žel, ne ještě nejnebezpečnější.

Nenávist se projevuje formou záchvatu, nebo chronicky. Takový nenávistný zachvatík si vysekneme občas asi každý.

Chronických nenávistí přibývá. Ona je totiž nenávist nakažlivá.

Lidé se za ní, ve zdravém prostředí,  stydí. Jenže pak se začnou objevovat  "právem rozhořčení", právem, které si sami udělili.

"Jéééé,  to je moc fajn". Řekne si malá dušička rozežraná pocity nedocenění, týraná, zamindrákovaná... A vypustí vlastní agresivitu ven s pocitem, že vlastně koná dobro. Je na ten hnus v sobě dokonce hrdá!

Měli jsme taková nenávistná hnutí ve formě fašistů a komunistů. Ostatně Karel Čapek ve slavném esejí: Proč nejsem komunistou, jejich nenávist a její šíření, zmiňuje.

V Asii své emoce více tají, my máme zdánlivě výhodu. Z projevů svých bližních, svých politiků, můžeme osobu ovládnutou zlem, tedy pervazivní zlobou, lehce poznat a opustit.

Ale ono to funguje naopak. Zlo je půvabné, charismatické, uměřenost nudná, zdánlivě evolučně nevýhodná (zdánlivě, umožňuje kooperaci a tim výhodná). Omlouváme zlobné v našem okolí, tím či oním.  Volíme je v absurdním omylu, že tihle zdánlivě akční chaoti s vypnutým raciem: "S TÍM alespoň něco udělají".

A oni mluví, prskají infekci nenávist dál.

Kdybych měl už někomu radit, tak bych radil, ať od nenávistných zdrhá na všech úrovních. V parku, doma, v hospodě, kostele... a ať je nikdy, nikdy nevolí.

Ale je to marné.

Nechceme přátele, partnery, chceme herce do své inscenace

Vzýváme přátelství a lásku.
Vytváříme podmínky pro jejich  realizaci.
I instituce a ritualizace pro provozování těchto.
A zbude nám nakonec jen ta instituce a rituál.
Pak sháníme herce do svých kusů. Přátele, někdy nepřátele, partnerky a lásky, což bývá jedna i více osob v obou případech.
Předvádíme zájem, někdy až touhu, abychom ty posty obsadili. Zveme na pivo, vyznáváme lásku, prokazujeme služby či nosíme květiny.
Ve chvíli, kdy poptávaný objekt přijme (nebo si myslíme že přijal) úlohu, náš zájem opadne.  Kamarád(ka) je zařazen do portfolia a tam čeká na vyvolání, až bude nuda, nebo potřeba pomoci.
Partner(ka) vedle nás tak nějak existuje a náš zájem je omezen na kontrolu, zda vykonává svoji roli řádně.
Zájem nula. Nezajímá nás kým je, čím se trápí, po čem touží. Pouze si do ní(něj) občas promítneme své vlastní strachy a tužby a považujeme je za jeho.
Zájem a aktivita vypukne, když nám roli hraje "špatně" nebo vůbec.
Pak se snažíme o nápravu - nápravu jeho (jí), aby fungoval podle, našich, Našich představ o správném výkonu role.
A nebo místo přeobsadíme.
Vůbec nás nenapadne měnit sebe, vůbec nás ani nenapadne měnit své pojetí role, Vůbec nás nenapadne se zajímat, kým ten druhý vlastně skutečně je, kým je za naší představou, kým by měl být.
A tak si pěkně spolu žijeme, každý si říkáme své a neposloucháme, každý si čteme své noviny a hrajeme ve své inscenaci.
Inscenace se potkávají a někdy se i hezky doplní. Většinou ale narazí.
Tedy, pokud si toho, že nejsou spolu ve stejné hře, ti všichni všimnou.

Zlamání z archetypů, to je malér! Velkej malér.

 Člověk potřebuje mít obsazená místa archetypů. Náčelník, šaman, čaroděj, mudrc... Bůh, ďábel.
A čeže ty starý už nejsou, obsadil na místo náčelníka politika, za šamana lékaře, za čaroděje vynálezce, za mudrce vědce...
Mlčky očekával, že dotyční budou ve výkonu archetypování patřičně dokonalí! Naprosto oddání svému úkolu, nesobečtí, pravdomluvní... a neskonale schopní, ba všemocní.
A vono ne! Oni jsou to lidi jako my a tedy stejná pakáž. Líný, nepoctiví, prolhaný sobci. Jako my všichni.
Neskonale schopní také nejsou. Opět, jsou to občas stejný matlalové, jak jeden každej jinej.
A člověk je zklamán! Cítí se podveden! Je to šok, bortí se svět!
A tak rychle volná místa obsadí. Ezoléčitelem, dezinfo webem, diktátorem (ten je navíc věrohodnější, protože nesesaditelný, neomylný a krutý, což má správné božstvo být, takže je mu to přičítáno k dobru).
A protože to zklamání, ten konec jistot už nechce zažít, tentokrát si své milované archetypíky vzít nenechá, i když dobře vidí, že spadl z deště pod okap a je to ještě mnohem horší, než to, co opustil.

Boha nahradíme ideologií, nebo tím vůdcem, vědou nebo "společenskými silami" a podobně, ďábla "nepřítelem".
Ale to je známé, škoda slov.

P.S. Proto to mají dobře v Anglii, že Král(ovna). Tím je obsazena funkce Náčelníka z Boží Milosti. Nikdo jí nevolí, nikdo jí nesesazuje, nikoho doopravdy nezajímá a nic nerozhoduje. Tím je možnost zklamání takřka eliminována.
Od toho jejího prvního sloužícího v Downing Street 10, se očekává, že to bude třeba lehce nadprůměrný úředník. Nic moc užasnýho a nic hroznýho, takovej normál. Tomu jde lépe vyhovět, než očekávání, že jako božstvo zajistí blahobyt, zvedne platy, sníží ceny a zařídí hezké počasí.
Takhle ještě obsadit někým "mimo" zbylé funkce. Emeritní profesor filosofie, co by moc nemluvil a kdyby, tak tak, aby mu nikdo nerozuměl. To by šlo.
Nějakej Tesla, co by v mraku výbojů bádal a nikdo nevěděl co - taky dobrý!
Sport je výbornej! Archetyp hrdiny, boje s nepřáteli! To je OK!
No a tak dál. 

Boha klasického, v malých, homeopatických dávkách každou neděli.
Ďábla nemlich tak.

Pýcha na malost a alterega mimoně

Je to snad jiný živočišný druh? Přesněji: Jsem jiný živočišný druh?
V jednom významném internetovém médiu dávají prostor lidem, aby se pochlubili myšlenkami a činy, na které jsou pyšní a považují za dobré se s nimi svěřit ostatním.
A už to sviští! Tahle píše, plna radostného vzrušení, jak se řvala prodavačku, že jí musí obsloužit i minutu před koncem pracovní doby! Tuto slípku následují kokůtci, z nichž jeden se naparuje, jak vždycky předjede kolonu aut, dá blinkr a zařadí se před ně! Není to přeci proti předpisům! Svěřuje se, jak má báječný pocit vítězství a také učitele ostatních hlupců! Další je nadšený, jak na přechodu počká, až se blíží auto a pak vstoupí na přechod a užívá si práva přednosti za skřípění brzd!
Máme tu bojovnici, co ve frontě sepsuje důchodce, že mají nakupovat v době, kdy nenakupují pracující! 
A tak dál. Netvrdím, že mé ego se nikdy neprojeví podobně, ale nějak si nedovedu představit, že se tím chlubím. Snažím se v takovém případě své selhání, jak chápu zbytečné buzerování, obtěžování, agresivitu... utajit a neopakovat.
Kolik procent je asi v populaci zamindrákovaných blbů, neb projev malé lidské blbost to je?
Jaký je průnik takových  figur s voliči slibotechen, co "se o ně postarají", s těmi, co soudí že nepotřebujeme armádu a k míru se jde promlčet?

A jak, jsa nekonfliktním, mohu spolupracovat, žít ve vztazích, s nimi, těmi?

Pocit nezařaditelnosti, mimoňství, bezmoci (neochoty bojovat o svoji malost), pak narůstá a narůstá.

A narůstá, viďte pse, debílku a intoši, moje akterega, co tohle dokonale manifestují. Naivitu, přímočarost a odtrženost.