Jsem už tak ňák Zábranoidně nasrán

 Jan Zábrana (1931–1984) se v denících kdysi vyjádřil ke svým blbým spoluobčanům, co mu v 1945 posrali celý život.
Já, JDP, jsem třicet  sdílel sračky se jmenovcem zábranovitým.
Dnes jsem starý.
Ale s podobným pocitem hledím na to, jak se dnešní milí, prostí, hodní... pitomci chystají udělat obdobné mně i mladým.
A Slováci už v tom jedou na plný koule.

Takže, Jane Zábrano, jak jsi to napsal?

Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly.
Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje. Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informováni být mohli, moskevské procesy, Katyň, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost.
Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezaslepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd. Ti lidé, kteří je tehdy v roce 1946 volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“
A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první.
Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale také nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami. My jsme sociální demokraté. Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948.
Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno. Pak už všechno jelo jako po másle.
A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle svrab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle kruté jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme……“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.

(z deníku „Celý život 2“)

 

Dva bezvýznamní literáti a jejich významné a velmi poučné příběhy

 Veronika Marie Erlebachová (pokud vám jméno nic neříká, není divu a není škoda) v první polovině minulého století vzývala, ba viděla, neb byla českou vizionářkou, Jan Žižku, jak coby svatý trestající přichází, aby ztrestal, v prdel nakopal a rozvrátil katolickou církev za její zvůli, zločin, hřích!
Byla snad ta dáma husitkou? Ateistkou? Rozhorlily jí tak strašně snad krvavé dějiny oné církve, sloužení mamonu a moci? Či mravnostní delikty mezi kněžími?
A hovnajz! Tahle zbožná katolička chtěla být jeptiškou, ale nějak se tam nepohodla a odešla z kláštera. Vzhledem k tomu, že v dalším životě měla průser s falešnou sbírkou na kostel, nejspíš jí nekřivdili, ale jen poznali.
A protože nejen muži mají přerostlé ego, tahle uražená ješitnost stačila, aby zatoužila svoji milovanou a vzývanou (donedávna) společnost proklít a přát jí zkázu!Nijak to neschovává, říká natvrdo, že církev bude pykat za to, co jí, osobně, kdesi kýmsi, provedla!
A tak to chodí.
Babiš a další a nebo zámořský Donald Trump, že. Ten americký dokázal a znovu dokazuje, že když jeho egu nevyhoví, je ochotný rozvrátit zem i vyvolat občanskou válku!
Naši jájínci by to udělali také, ale na to zatím nemají, tak se spokojí s tím rozvracením země, ohrožováním její dlouhodobé prosperity i bezpečnosti ve stále víc zdivočelém světě.
Věříte, že Putin by, v případě, kdyby bylo ohroženo jeho já, jeho trůn, by nevyvolal jaderný konflikt? Svět ve kterém nevládne přeci nemá smysl. Já myslím, že by to zmáčkl!  Adolf to v bunkru také tak viděl, jen neměl ty možnosti.
Ale proč jsou tak populární? Za to může lidský optimismus, co věří, že hůř už být nemůže!
Například  jiný, tentokrát německý literát (jméno jsem bohužel ztratil z hlavy a nedokázal dohledat) ve třicátých letech volal: "Cokoli jiného, než tenhle marasmus Výmarské republiky! Kohokoliv jiného, než tenhle rozklad!"
Byl žid, takže to, že se splnění svého snu s nástupem nacizmu nedočkal a dřív pokojně zemřel, byla asi jeho klika.
A tak lid miluje a volí tyhle psychopatické egomaniaky, protože oni mu dokáží vsugerovat, že je tak špatně, že vše jiné je lepší, že je nutná zásadní změna a tou změnou jsou oni!
Uražená ješitnost dohnala také Klause a Zemana k popření sama sebe, rozkopání vlastního odkazu, kde se daly hledat dobré momenty, v cosi odpudivého, směšného, ubohého.
Tihle obětovali na oltář Uraženého Ega sebe sama, Zeman se pokusil i potopit tuhle zem.

Jo ego!

Bejvávalo, bejvávalo...

 ...dobře!
A jéje, je to tady! "To za našich mladejch let..."
Ale ne. Ale možná je tu změna, změna asi fakt daná internetem. Což je známé,  takže jen osobní zážitek:
Byl jsem totiž v Praze. V pražské kavárně! Vedle u stolku seděli nějací lidé a mluvili tak hlasitě, že jsem je musel poslouchat. Byli to typy:  "Pražská Kavárna". A mne to hladilo na duši.
Pak jsem jinde slyšel někoho podobného a pak s někým podobným mluvil.
A já měl pocit, jako bych se probudil z nějakého praštěného, traumatického snu.
Svět, kdy jsem mluvil a nebyl ve stresu, kdy se na mne vyvalí lavina pakáren. Do doby, kdy jsem netrnul, co z mých bližních zase vypadne, čím mi zase budou tlačit do deprese z debility.
Ti lidé kolem vůbec neuvažovali o kravinách, jako že zmatený psychopatický šmelinář bez zábran je tou správnou odpovědí na krizi politiky. Neuvažovali o tom, zda velký, zlobou prolezlý východní bratr zachrání svět vytvořením říše všech Slovanů.
O ničem takovém. Tohle a podobné bylo v tom světě tam, kde to má být, tedy mezi psychickými chorobami. Bylo to ve cvokárně spolu s Aštarem Šeranem, protokoly siónských mudrců, reptilianty,  pránickými zářiči z internetu, nebo vystoupením z EU, NATO.
Došlo mi, jak jsem těma pakoidníma blábolinama, valicím se z diskuzí na netu, ale od bližních, postižený, jak přemýšlím o tom, proč je šílená blbost šílenou blbostí, místo abych to prostě vnímal jak onemocnění.

Tak se pokusím ty stupidity  tak vnímat, i když dnes jsou legalizovaná a populární, jsou stále nemocí. 

A nenechme si vzít radost. Tohle tam také bylo. Byl tam smutek, možná i otisk zoufalství, ale stále i ten otevřený, spontánní humor a také naděje.

Pracovitý, obětavý mladý muž, co něco dokázal

 Byl jednou jeden mladý muž, který spojoval věrnost přesahujícímu ideálu s pracovitostí a obětavostí. Není divu, že se vypracoval a byl velice úspěšný.
Príma ne? Kolikrát jsem slyšel na dresu politika i nepolitika: "Nejde mu upřít, že toho hodně dokázal!" "Alespoň to není žádnej neschopnej zoufalec, ale umí a zařídí!"
Tenhle mladý muž měl svůj vzor úspěšnosti v šéfovi, říkal o něm: "Hitler se mohl mýlit úplně ve všem. Mimo diskusi však zůstává jedno: byl to muž, který se ze svobodníka německé armády dokázal vypracovat na vůdce téměř  osmdesátimilionového národa…. Již tento úspěch byl pro mne důkazem, že se mu mám podřídit."
Ano, byl to Adolf Eichmann. Dotáhl to také daleko. Litoval však dvou věcí. Za prvé, že vyvraždění židů nedotáhl do konce. Na kolik v té upřímné lítosti byl antisemitizmus a nakolik vědomí, že mohl být ještě pracovně zdatnější? Druhá lítost byla sebelítost. Skončil jako podplukovník, dalšího povýšení se nedočkal! A přitom se tolik snažil! Tahle křivda ho tak bolela, že o ní plakal na rameni židovského vyšetřovatele v Izraeli a snad čekal, že bude politován.
Pracovitost a zapálení pro věc, další vlastnosti, kterým dáváme kladná znaménka, mu tedy také nechyběly.
A obětavý byl! Pocitem osobní oběti a sebelítostí byly ostatně prostoupeny jednotky SS vůbec. Cítili se jako hrdinové, kteří na sebe vzali těžký, hnusný úkol, aby jejich děti už nemusely! Vyhlazování nazývali "konečným řešením" vraždy "euthanasií". Léčili svět od nevyléčitelně nemocných, nemocných svým původem.
Obětovali se, pro přímo transcendentální ideu!
U Eichmanna, stejně jako u Himmlera to bylo navíc spojené s citlivostí. Oba nesnesli vidět popravy, dělalo se jim  fyzicky zle. Ovšem empatie k zabíjeným, včetně žen a dětí - nic. Bylo to pro ně ošklivá práce s materiálem, nikoliv lidmi.
Eichmann nikdy nepochopil, čím by mohl být vinen. Sám přeci nikomu neublížil! Jen úřadoval!

Tak až někdy budeme přiřazovat k vlastnostem jako je idealizmus, pracovitost, obecná občanská slušnost, obětavost kladné znaménko, tak bacha!
Úspěch (ta modla), také svědčí, sama o sobě, jen o tom, že onen člověk je schopný. Může být i všehoschopný.
Kladné a záporné znaménka určuje... nemyslím že cíl. Myslím (se opakuji) metoda. Soucit a laskavost a věrnost pravdě - ó jak strašně nemoderní!

P. S. Himmler  ani to maso nejedl a hlásil se k buddhismu a vůbec byl esotericky zaměřený.
No, takže tak.