Výstava manýrizmu a nápady mé

 Byl jsem na výstavě manýrizmu v grafice. V grafice manýrizmus, výstava v Praze.
Manýrizmus je termín s poněkud pejorativním nádechem.
Manýra může být prázdně estétství, záliba v bizarním. Vždyť jedna z met té doby, pitoreskní, znamená malebný, ladný, ale také divný, směšný.
Tak jak? Co ty na to, Audsayde, milé alterego?
No, mějmež na začátek gotiku. Když jsme u nás, ve středoevropsku, začneme u ní.
katedrály jako rakety, připravené letět do vesmíru. Co nejkolměji vzhůru, co nejvýš ze země. Fyzický svět je jen hřištěm, navíc blbým. Na člověku je zajímavé jen, co odrazem něčeho přesahujícího, slouží-li nebesům a postavy na obrazech tak činí. Autor díla není důležitý. Vše podstatné je za, nad, mimo.
Do toho renesance, považovaná málem za zlatý věk lidstva. Významná v  Itálii, kde se ale jednalo o dobu neustálých válek městských států, morů a záchvatů fanatizmu. Osvobození člověka? Hmmm. A k čemu?
K Čemu a pro co byl osvobozen?
Ale také Michelangelo, Da Vinci, Rafael Santi...
Když někdo umí, tak umí. A tihle chlapci uměli! Ale je to fakt až tak top?
Ten manýrizmus je, jak už bylo řečeno, hlavně půvabný. Půvabné jsou i postavy v stahování Marsya z kůže. Tančí při tom nejspíš gavotu či něco podobného, stejně jako na některých obrazech Křížové cesty.
Půvabně, elegantní... často prázdné. Eskapizmus té doby?
Každopádně dekadence jako sviňa, žádnej pokrok.
Pak Baroko. Vášeň, křeč, touha, hrůza, hysterie, patos. Bůh, Zatracení, Hrůza, Nicota, Naděje... oblouky se lámou, kroutí a pak míří někam nahoru. Zase o Něco jde! Jenže se rozplizneme do rokoka, romantizmu...
Až zase blikne něco v secesi. Impresionisté.
Furt je to ale většinou jen  hezké a chytré povídání po kavárnách.
Až do toho zařve van Gogh. A Gauguin a Picasso a Klee, Malevič...
Na šrot vylitý Pollock vylévá barvy na obrovská plátna.
U nás Medek  mezi injekcemi inzulínu a Boudník mezi směnami ve fabrice vytváří vlastní pojetí vesmíru, Kupka se ke svému, úžasnému naprosto, promaluje a prohledá.
Z měsíční noci k tomu zní tichý a strašidelný smích Toyen.
Dneska se mi zdá, že už je umění zase jen zajímavé  popovídání. Také hledání angažovaosti, které je někdy jen pózou (omluva všem upřímným!)
On možná už někde někdo zase zařval, zase o Něco jde. Jen to asi neslyším, nebo nejsem u toho.
Ale moc se těším, až nějaké dílko s přesahem ze současnosti potkám. 

P.S. Výběr jmen není můj žebříček důležitosti, ale náhodný výběr! I když všechny jmenované mezi výsostně důležité řadím, mnoho jiných jmenovano není, ale to by byl strašně dlouhej seznam! 

P.S.II Chodím tu výstavou a tak jako: "Hmm, hezký". Najednou kouknu a "Týýýwoe" To je voněčem. Co to? Kdo to? Aha! Albrecht Durer (kopie). Asi fakt ty hodně dobrý jsou opravdu hodně dobrý a není to jen PR. není to poprvé, co mi praští do oka obraz a pak zjistim, že ho také maloval Někdo.

Jim toho Myslbeka seberte

 Pedagožka na AVU soudí, že socha s utrpením člověka děsí lidi a zobrazení Krista je za zenitem.
Hmmm, tak ten zenit. Tohle téma je spjaté s evropským uměním jako málokteré jiné. Nějakým způsobem ho zpracovali dávní mistři, nějak lidové umění, nějak Salvador  Dalí , Mikuláš Medek nebo Jaroslav Vožniak. Je-li za zenitem, je asi za zenitem celá naše kultura? Nebo je jen ta dáma mimo mísu a poněkud nekulturní? Nebo je v tom ideologie? Přitom zobrazení křesťanských motivů a zobrazení (často krásných) lidí je spolu s zobrazením krajiny všudypřítomný základ.
Je jedno je zpátečnické, druhé "objektivizuje člověka" (většinou ženu)?
Zrušit? Nic nového, fašisti a komunisti chtěli také "naprosto nové" umění odtržené od historie. Však ho i nechávali tvořit. Vznikly (po odejití tvůrčích umělců ze samých počátků) příšerný sračky. Jak jinak.
No, teda: úplně na konci ve Veletržním je naprosto současné umění. Je možná správně angažované. Ale já z něj cítím bezradnost. Možná je to ta neukotvenost?
Kříž děsí. Bolí. Umělci se od pradávna vystavovali silným, často až sebedestruktivním zážitkům. Pokud nebyli vystaveni bez svého přičinění. Vladimír Boudník na ty zážitky předčasně zemřel a nebyl rozhodně sám. Gustav Mahler psal do partitur své osobní výkřiky zoufalství.
A vytvořili silná díla.
Koukám ve Veletržáku a na výstavách. Možná jsem mimo já, vlastně bych byl rád mimo. Ale velmi často se mi jeví to úplně současné umění prázdné, povrchní. Stárnu?
Napsal bych: Toho Myslbeka jim seberte befelem a dejte ho někam kde jsou trochu kulturní lidi!  Tyhle úžasná socha je pro tamní materiál troglodytů škoda! Patří do nějakého kulturního prostředí, mezi kulturní lidi, což AVU zjevně není.
Jenže mnozí studenti sochu ocenili a chtějí ji. A tak to nenapíšu a tak je snad naděje.

Mi napadá, jestli by ale ti kulturní studenti(tky) neměli tu školu opustit a jít někam do občas hnusného, kousajícího života na plný pecky, kde se miluje a trpí, touží po ženách (případně mužích), kde jsou na nás občas oškliví...
Protože pak možná něco vytvoří.

Kterak mladí, nadšení, chytří, vzdělání idealisté, tvoří průsery

Tenkrát ,takhle mezi válkama, si mladi idealisté uvědomili, že tahle to dál nejde! Kapitalizmus drtil člověka, vlády zkorumpované,  neschopné. 

A tak se ti citliví a dobří mladí lidé nadchli. Někteří pro ideu komunizmu. Lidé si budou rovni, budou si bratry a sestrami, nikdo nebude strádat bídou! Super! 

Jiným se zalibil fašizmus. Semknene se a ozdravíme naší vlast, společně vybudujeme silnou, moderní, zdravou společnost.

Nepřipomíná to něco?

Židé se přidávali často k těm vlevo, neb ti je brali. Zatím, než nazvali antisemitizmus bojem proti sionizmu (už v bolševickém Rusku).

Dělníky, o které těm nadšencům z obou stran prý šlo, to většinou nezajímalo. Měli své starosti.

Jak to s těmi radikálně ozdravnymi hnutími dopadlo, dnes víme. 

Dnes to vime, známe Dachau, Gulag, Osvětim, Katyň, Varšavu, hladomor na Ukrajině, Babí Jar ...

Ale to oni nevěděli! Je nefér od nás, dělat chytré a odsuzovat je za jejich tehdejší naivitu.

Spíš bychom se mohli zamyslet co my, ci my sami dneska, s nejlepšími úmysly tlačíme vpřed a nahoru.

 

Mi nějak nenapadá, jak z toho ven? Čapek a jeho "malé věci", obyčejnosti... Vždyť z toho jsou zase ti dnešní "obyčejný lidi", bezpáteřní, tupá, krátkozrace sobecká masa, volící podle množství volebního guláše a velikostí nereálných slibů.

"Ora pro nobis!"