Svět plní lidem všechna jejich přání. Bohužel.

 Všechna vaše přání se splní, ó nešťastníci

V šedesátých lidé začali volat: Make Love, Not War! 
Éteričtí mladíci si nechali nerůst vlasy a éterické slečny zahodily podprsenky a spolu pěli písně plné lásky, tolerance a míru.'
A ten náš svět se podle toho začal měnit. A USA byla fakt že demokracie a začal tam mizet rasizmus a předsudky. Evropské státy, co spolu po staletí vedly války, se začaly spojovat k spolupráci!
Pomalu ale jistě to začalo vypadat docela fajn. nakonec padl i bolševický režim nenávisti!
Té pohody začalo být asi až moc? Či co?
Mladí muži ostříhali vlasy a začaly řvát či rapovat z pódií  svoji frustraci a nenávist. Slečny si vzaly pořádný vojenský boty a tvářily se drsně. Natáhly bojové obleky a jaly se likvidovat jiné lidi kopy do hlavy.
Kina začaly ovládat akční filmy, plné násilí a krve, nebo postapokalyptické, také plné mordování.
Ideálem člověka se stala po zuby ozbrojená hora svalů bez citů.
Nejpopulárnější sportem se stává zápas v kleci, málem na život a smrt. Zatím "málem", ale nedělám si iluze, že se nezačne zabíjet.
To je svět, který si sníme a který úspěšně přivoláváme. Svět nenávisti, boje a smrti, v kulisách zmaru.
Média nám vytváří představu o tom, co je člověk. A co má být člověk. 

Ale ano, ještě jsou lidé, co píší o tom že Omnia vincit amor, jsou ještě lidé, co chodí na koncert Vánočního oratoria a co podporují pomoc potřebným.
Ale je jich nějak málo, zoufale málo.

Bánbůh se snaží, ale co je mu to platný, když jsme blbý, proto vyděšený a proto zlý 
V životě lidském i společnosti celku, se zdá vypozorovat jedna věc.  Než nastane Velký Průser, začnou na nás dopadat malé, ale stále ze zvětšující varování, upozornění a výzvy. Když už děda z vousy a noční košili na obláčku viděl, jak to vedeme a že furt nedbáme, poslal fakt velké varování. Covid.
Lidé si uvědomili, že teď by měli nechat malicherných hádek a držet spolu. Společně se bránit epidemii, společně hledat léky, prevenci. 
To si lidé uvědomili a několik dní jim to vydrželo. 
Pak nastalo všeobecné šílení, rozdělení na dvě, vzájemně se nenávidějící skupiny a u leckoho navíc tvorba fantasmagorických teorií.
Sorry volám na obláček, není nám rady ani pomoci.

Orwelle, tys lidi podcenil! 
George jasnozřivě popsal společnost, ve které všemocný Velký Bratr pomocí teroru a sofistikovaným  metod formování psychiky, v do detailu kontrolovaném státě, zavede sledování na každém kroku a do hlav nacpe absurdity, že svoboda je otroctví, bída bohatství a válka mír.
Dnes nosíme sebou spoustu mašinek, co podávají zprávy o každém našem kroku firmám, vládám, a vlastně komukoliv. Kdo nás přinutil? My sami jsme si je, za pracně vydělané peníze koupili a neuděláme bez nich ani krok. 
Co hrozí, když bychom je nenosili? Vůbec nic, jen ztráta pohodlí.
Žijeme v míru a každý si kecá na sítích co chce. Průměrný věk dožití je o desítky let vyšší a prakticky nikdo (v našem euroamericku!) nemá hlad a má někde střechu nad hlavou.
Leč! Co slýchám a čtu: "Nikdy, ani za komunistu, v protektorátu či za třicetileté války nebylo tak zle, tolik útlaku a bídy!" To volají mnozí lidé.
Svobodně hulákají všude, že je strašlivá nesvoboda a dožadují se diktátorů, aby jim svobodu vrátili.
A tak dál.

Naděje. Láska, Víra 
Tady nemám co dodat, tohle je na každém jednom z nás, aby se pokusil nenávisti, rozkladu, poraženectví, zlu a smrti čelit. 
Ale ne nenávistí a rozkladem, ne dalším"anti" a dalším bojkotem, ne další volbou menšich zel. 
Volbou pro, volbou lepšího. Zlo je třeba jen odmítnout a nahradit dobrým. Pokud nebude nahrazeno dobrým, vrátí se a s ním pět dalších sedm,  ještě horších zel (viď Matouši, Lukáši)

Asi půjdu někam napsat: Mate Love, Not War!

Za co nechválit politiky a mezinárodní vztahy jsou jednoduché, jak rvačka v hospodě.

 Je to také zvláštní. Jemně řečeno. Za co chválíme své politiky.

Například: "Ale v něčem má pravdu!"
To má být pochvala? Takhle může znít argument učitele, když obhajuje, že toho naprosto dutého a neschopného žáka nenechá propadnout! Úplně všechno špatně nemá! 
Neměl by politik spíš mít nějakou komplexní představu, která je správná? Nikoliv úplně blbá. 

"Chodí mezi lidi!" A proč to dělá? Za svůj slušný plat a s teamem pomocníků má řeši bezpečnost země, makroekonomiku... ne provádět průzkum veřejného mínění navíc naprosto chybnou metodikou! 

"Alespoň tam nebudou (ty co nemám rád)" A ten kdo tam bude, ten bude lepší? Určitě? Víme že dno neexistuje? Víme, že to co nám přijde nejhorší možné takové zdaleka není?

A ještě malý manuál pro mezinárodní politiku si neodpustím:
Země světa neřídí geniové, naopak, většinou primitivové! Nemá cenu v nich hledat sofistikované plány a v jejich slovech rafinované jinotaje! 
Ríkají-li "Jste naši přátelé!" Může to znamenat leccos. Ale pokud říkají: "Jste nepřátelé a chceme vás ovládnou, zničit..." myslí to vážně! Opravdu vážně, tak vážně, že už se ani nenamáhají to skrývat.

Pokud někdo fyzicky útočí je agresor. Velice prosté, co je na tom k nepochopení?

Proč je třeba altereg

 Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
Užitečnost altereg budiž dokumentována zde, v symbolickém  světě.
V mém ujetém spisku: Cestě 2 jsem napaden armádou blbů (negací, předjímání, lží...). Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Ale oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
 Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je často třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další! Huráááááá! Kdepak schíza! Kdepak disociativní porucha!
No... trocha opatrnosti při aktivaci altereg asi neškodí...

Život bez formování skupinou

Když člověk žije mezi lidmi, jeho přirozenost jej vtahuje do konformity. Přizpůsobuje se, toleruje, nahlíží, koriguje svůj vkus i chování. Přijímá morálku, hodnoty a témata. A také přijímá jazyk smečky.
Nehodnotím, je-li to dobře, nebo špatně, prostě to tak je. A má to své dobré, i špatné.
Žije-li převážně sám, začne mít své žebříčky hodnot.
Začne mít svá témata.
Začne mít svůj jazyk.
Osamění vytváří výlučnost, výlučnost samotu a tak dál, pes jitrničku sežral.
Pozvolna se nemá nejen s kým bavit, ale ani o čem bavit a pomalu přestává být vůbec srozumitelný. 
Velká témata druhých jsou pro něj často fťákoviny a jeho velká témata jiným nestojí ani za zdvořilý zájem. "Prostě úžasné"  mu přijde nezajímavé a naopak. Potřebuje překladatele.
Takový člověk je většinou vcelku oblíbený. Zastává funkci obecního blázna, podivína, odstrašujícího příkladu, jak dopadne ten, kdo s ostatními nefandí "našim zlatých hochům", nechodí na pivo a nezná tv seriály.

Takový člověk někdy (až tak daleko to  jeho autoexkluzí občas dojde)  píše nesrozumitelné blogy a webové stránky do hlubin internetu. Nesrozumitelným jazyk, nesrozumitelné myšlénky!

Až tak daleko to někdy dojde, no fakt že jo! 

Až tak daleko!

Výstava manýrizmu a nápady mé

 Byl jsem na výstavě manýrizmu v grafice. V grafice manýrizmus, výstava v Praze.
Manýrizmus je termín s poněkud pejorativním nádechem.
Manýra může být prázdně estétství, záliba v bizarním. Vždyť jedna z met té doby, pitoreskní, znamená malebný, ladný, ale také divný, směšný.
Tak jak? Co ty na to, Audsayde, milé alterego?
No, mějmež na začátek gotiku. Když jsme u nás, ve středoevropsku, začneme u ní.
katedrály jako rakety, připravené letět do vesmíru. Co nejkolměji vzhůru, co nejvýš ze země. Fyzický svět je jen hřištěm, navíc blbým. Na člověku je zajímavé jen, co odrazem něčeho přesahujícího, slouží-li nebesům a postavy na obrazech tak činí. Autor díla není důležitý. Vše podstatné je za, nad, mimo.
Do toho renesance, považovaná málem za zlatý věk lidstva. Významná v  Itálii, kde se ale jednalo o dobu neustálých válek městských států, morů a záchvatů fanatizmu. Osvobození člověka? Hmmm. A k čemu?
K Čemu a pro co byl osvobozen?
Ale také Michelangelo, Da Vinci, Rafael Santi...
Když někdo umí, tak umí. A tihle chlapci uměli! Ale je to fakt až tak top?
Ten manýrizmus je, jak už bylo řečeno, hlavně půvabný. Půvabné jsou i postavy v stahování Marsya z kůže. Tančí při tom nejspíš gavotu či něco podobného, stejně jako na některých obrazech Křížové cesty.
Půvabně, elegantní... často prázdné. Eskapizmus té doby?
Každopádně dekadence jako sviňa, žádnej pokrok.
Pak Baroko. Vášeň, křeč, touha, hrůza, hysterie, patos. Bůh, Zatracení, Hrůza, Nicota, Naděje... oblouky se lámou, kroutí a pak míří někam nahoru. Zase o Něco jde! Jenže se rozplizneme do rokoka, romantizmu...
Až zase blikne něco v secesi. Impresionisté.
Furt je to ale většinou jen  hezké a chytré povídání po kavárnách.
Až do toho zařve van Gogh. A Gauguin a Picasso a Klee, Malevič...
Na šrot vylitý Pollock vylévá barvy na obrovská plátna.
U nás Medek  mezi injekcemi inzulínu a Boudník mezi směnami ve fabrice vytváří vlastní pojetí vesmíru, Kupka se ke svému, úžasnému naprosto, promaluje a prohledá.
Z měsíční noci k tomu zní tichý a strašidelný smích Toyen.
Dneska se mi zdá, že už je umění zase jen zajímavé  popovídání. Také hledání angažovaosti, které je někdy jen pózou (omluva všem upřímným!)
On možná už někde někdo zase zařval, zase o Něco jde. Jen to asi neslyším, nebo nejsem u toho.
Ale moc se těším, až nějaké dílko s přesahem ze současnosti potkám. 

P.S. Výběr jmen není můj žebříček důležitosti, ale náhodný výběr! I když všechny jmenované mezi výsostně důležité řadím, mnoho jiných jmenovano není, ale to by byl strašně dlouhej seznam! 

P.S.II Chodím tu výstavou a tak jako: "Hmm, hezký". Najednou kouknu a "Týýýwoe" To je voněčem. Co to? Kdo to? Aha! Albrecht Durer (kopie). Asi fakt ty hodně dobrý jsou opravdu hodně dobrý a není to jen PR. není to poprvé, co mi praští do oka obraz a pak zjistim, že ho také maloval Někdo.