Proč je třeba altereg

 Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
Užitečnost altereg budiž dokumentována zde, v symbolickém  světě.
V mém ujetém spisku: Cestě 2 jsem napaden armádou blbů (negací, předjímání, lží...). Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Ale oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
 Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je často třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další! Huráááááá! Kdepak schíza! Kdepak disociativní porucha!
No... trocha opatrnosti při aktivaci altereg asi neškodí...

Život bez formování skupinou

Když člověk žije mezi lidmi, jeho přirozenost jej vtahuje do konformity. Přizpůsobuje se, toleruje, nahlíží, koriguje svůj vkus i chování. Přijímá morálku, hodnoty a témata. A také přijímá jazyk smečky.
Nehodnotím, je-li to dobře, nebo špatně, prostě to tak je. A má to své dobré, i špatné.
Žije-li převážně sám, začne mít své žebříčky hodnot.
Začne mít svá témata.
Začne mít svůj jazyk.
Osamění vytváří výlučnost, výlučnost samotu a tak dál, pes jitrničku sežral.
Pozvolna se nemá nejen s kým bavit, ale ani o čem bavit a pomalu přestává být vůbec srozumitelný. 
Velká témata druhých jsou pro něj často fťákoviny a jeho velká témata jiným nestojí ani za zdvořilý zájem. "Prostě úžasné"  mu přijde nezajímavé a naopak. Potřebuje překladatele.
Takový člověk je většinou vcelku oblíbený. Zastává funkci obecního blázna, podivína, odstrašujícího příkladu, jak dopadne ten, kdo s ostatními nefandí "našim zlatých hochům", nechodí na pivo a nezná tv seriály.

Takový člověk někdy (až tak daleko to  jeho autoexkluzí občas dojde)  píše nesrozumitelné blogy a webové stránky do hlubin internetu. Nesrozumitelným jazyk, nesrozumitelné myšlénky!

Až tak daleko to někdy dojde, no fakt že jo! 

Až tak daleko!

Výstava manýrizmu a nápady mé

 Byl jsem na výstavě manýrizmu v grafice. V grafice manýrizmus, výstava v Praze.
Manýrizmus je termín s poněkud pejorativním nádechem.
Manýra může být prázdně estétství, záliba v bizarním. Vždyť jedna z met té doby, pitoreskní, znamená malebný, ladný, ale také divný, směšný.
Tak jak? Co ty na to, Audsayde, milé alterego?
No, mějmež na začátek gotiku. Když jsme u nás, ve středoevropsku, začneme u ní.
katedrály jako rakety, připravené letět do vesmíru. Co nejkolměji vzhůru, co nejvýš ze země. Fyzický svět je jen hřištěm, navíc blbým. Na člověku je zajímavé jen, co odrazem něčeho přesahujícího, slouží-li nebesům a postavy na obrazech tak činí. Autor díla není důležitý. Vše podstatné je za, nad, mimo.
Do toho renesance, považovaná málem za zlatý věk lidstva. Významná v  Itálii, kde se ale jednalo o dobu neustálých válek městských států, morů a záchvatů fanatizmu. Osvobození člověka? Hmmm. A k čemu?
K Čemu a pro co byl osvobozen?
Ale také Michelangelo, Da Vinci, Rafael Santi...
Když někdo umí, tak umí. A tihle chlapci uměli! Ale je to fakt až tak top?
Ten manýrizmus je, jak už bylo řečeno, hlavně půvabný. Půvabné jsou i postavy v stahování Marsya z kůže. Tančí při tom nejspíš gavotu či něco podobného, stejně jako na některých obrazech Křížové cesty.
Půvabně, elegantní... často prázdné. Eskapizmus té doby?
Každopádně dekadence jako sviňa, žádnej pokrok.
Pak Baroko. Vášeň, křeč, touha, hrůza, hysterie, patos. Bůh, Zatracení, Hrůza, Nicota, Naděje... oblouky se lámou, kroutí a pak míří někam nahoru. Zase o Něco jde! Jenže se rozplizneme do rokoka, romantizmu...
Až zase blikne něco v secesi. Impresionisté.
Furt je to ale většinou jen  hezké a chytré povídání po kavárnách.
Až do toho zařve van Gogh. A Gauguin a Picasso a Klee, Malevič...
Na šrot vylitý Pollock vylévá barvy na obrovská plátna.
U nás Medek  mezi injekcemi inzulínu a Boudník mezi směnami ve fabrice vytváří vlastní pojetí vesmíru, Kupka se ke svému, úžasnému naprosto, promaluje a prohledá.
Z měsíční noci k tomu zní tichý a strašidelný smích Toyen.
Dneska se mi zdá, že už je umění zase jen zajímavé  popovídání. Také hledání angažovaosti, které je někdy jen pózou (omluva všem upřímným!)
On možná už někde někdo zase zařval, zase o Něco jde. Jen to asi neslyším, nebo nejsem u toho.
Ale moc se těším, až nějaké dílko s přesahem ze současnosti potkám. 

P.S. Výběr jmen není můj žebříček důležitosti, ale náhodný výběr! I když všechny jmenované mezi výsostně důležité řadím, mnoho jiných jmenovano není, ale to by byl strašně dlouhej seznam! 

P.S.II Chodím tu výstavou a tak jako: "Hmm, hezký". Najednou kouknu a "Týýýwoe" To je voněčem. Co to? Kdo to? Aha! Albrecht Durer (kopie). Asi fakt ty hodně dobrý jsou opravdu hodně dobrý a není to jen PR. není to poprvé, co mi praští do oka obraz a pak zjistim, že ho také maloval Někdo.