Subjektivní vnímání objektivních objektů

 Titulek je samozřejmě jen blbej vtip.
Dál je to chmurná realita.
Pravila jedna dáma: Už před vztahem jsem slyšela, že je to egomaniak, uzurpátor, manipulující psychopat. Když jsme pak spolu žili, zjistila jsem, že je to egomaniak, uzurpátor... A byla z toho zjištění rozčarovaná a překvapená.
"Já se milá nezměním, flámy, ženský, to je můj svět!" Říká mladý muž před svatbou. Ona na něj zamilovaně hledí, kývá hlavou že rozumí a vezme si ho. Pak pláče.
Stejně tak činí muži, dobrovolně kráčející do zjevného maléru, často i varování tou samou osobou, na kterou si pak stěžují.
Ve velké společnosti? Co třeba vládce, co říká, že musí stůj co stůj, i za cenu zničení světa, dosáhnout rozšíření své říše o země, které kdysi ovládal, a ty odnárodnit, převorat? V oněch ohrožených zemích mu nevěří a je jim fuk, nebo jej přímo podporují, nezřídka milují! Proč? Chtějí opravdu pod jeho vládu, případně dobytčákem na nucené práce na Sibiři?
Nebo co jeden exprezident, který zcela zjevně a průhledně lže a miliony jeho obdivovatelů mu stejně věří? Řekne náměstí je plné lidí a i ti, kteří přímo  vidí, že je poloprázdné, tvrdí s plným přesvědčením, že je zcela zaplněné fanoušky. O tom, že chce zlikvidovat demokracii mluví na plnou hubu.
Proč věříme zjevným lhářům je otázka jedna.
Ale proč dokonce nevěříme grázlům, co nezakrytě své temné úmysly otevřeně přiznávají?
Asi proto:
Vytváříme si představu světa a do ní obsazujeme postavy, tak jak je nahodile potkáváme. Na realitu přitom nekoukáme.
"Princ, co mi bude věrně milovat, budéééé... tedy ten! "
"Chci něžnou a tichou dívku, ale kde nic tu nic. Tahle na mne kejve. No, tancuje teď polonahá na stole v baru a vyřvává s flaškou v ruce nějaký šílenosti, ale určitě je ve skutečnosti něžná, tichá a slušná! Protože jí tak obsazují do své hry!"
"Dobrotivý král, co mi osvobodí z exekucí? Tady tenhle se hlásí!"
"Spasitel na bílém koni? Že by v nějaké zemi vedle nás?"
Obsazujeme role, archetypy. Na to jsou potřeba výrazné postavy.
Takže úspěch v malém světě mají uflámovaný děvkaři, rozverné ženy...
Ve velké pak magoři, hysterioni, diktátoři.

Mi nenapadá, co s tím.
Když málokdo je ochotný si kazit hezkou pohádku pravdou.

Chrámy, kultura a myši

 Chrámy dneska lid moc nezajímají. Ale o tom jindy.
Kultura, tady ta složitější než akčňáky a sitcomy, nebrala davy nikdy. Jen se akčňáky a sitcomy jmenovaly kramářské písně, veřejné popravy, či drby, zpracované do představení na rynku.
A přesto je (chrámy také, samozřejmě), ona kultura, zásadně důležitá pro samotné přežití lidstva.
I ten nejnekulturnější barbar kdesi v mozku má, že něco takového, jako symfonie či Rembrandtův obraz,  existuje. Vysmívá se tomu, ale i ten výsměch je  uznáním hodnoty.
Hodnoty něčeho, co není jen jídlo, sex, hromadění zásob, násilí a přežití do zítřka.
A ta tichá, nenápadná existence kultury nás udržuje nad úrovní kolonie myší.
Telátka polévající obrazy barvou, aby burcovala za ochranu klimatu, ničí přesně to, co může člověka k ochraně klimatu, životního prostředí, ponoukat. Tedy toho vyššího v nás, co je nad starostí o zmíněné a preferencí aktuálně nacpaného břicha žrádlem.
Regeneraci společnosti po pravidelných výbuších agresivity také člověk bez kulturního zázemí těžko zvládne.
Kultura totiž není nadstavba, ale čím dál víc základní podmínka pro samotné přežití.
Pročpak asi chudí, negramotní lidé, kdysi, zdobili své chalupy malůvkami? He?
Protože tohle věděli, intuitivně vytušili. 

Kosové a lidi

 Prásk! Dutá rána na okno. Další kos narazil do skla. Naštěstí přežil a se zmateným pískáním odlétl.
Někdy se snaží jeden a ten samý, znovu a znovu, proletět stejným místem tak dlouho, až zemře .
Pohřbím ho.
A pak je mi smutno. Lepím proto na skla plašidla, natahují ochranné sítě. Ale skel je mnoho a kosové neúnavní.
Proč to dělají? Vím já! Možná si myslí, že v tom prostoru za sklem je něco úžasného? Třeba ráj, kde jsou kosové šťastní?
Prásk!
Kosové zjevně nejsou moudřejší než lidi, kteří také znovu a znovu letí za nějakým pochybným cílem. Letí cestou, kde si už tolikrát v minulosti dali přes hubu.
Prásk!
Co to bylo tentokrát? Kos, nebo člověk?
Nejhorší na tom je, že když nechám okno otevřené, kos proletí a pak zoufale hledá cestu ven, zpět na ten trávník, kde je mu tak dobře, jen o tom, jak dobře mu je, neví.
Já, kosí bůh pro tuhle zahradu, se pak snažím kosa chytit a vynést, než se  umlátí. Když se mi to podaří, posere mi, vynadá a se zobákem plným rouhání odlétne.
A je šťastný, že vyvázl.
Chvíli, než vyrazí za další sklo.
Když my, lidí, si vymyslíme nějaký ten komunizmus , nebo "nicnežnárod", co je za sklem a za to sklo se dostaneme a tam se zoufale mlátíme k smrti,  tahá nás nějaký Kdosi (bůh, štěstí, prozřetelnost...?) z neštěstí, co jsme se do něj urputně a s plnou parou vecpali.
Ale někdy nepřijde brzo. A jednou třeba nepřijde vůbec.
Nebylo by lepší, kosové a lidi, se už na to vysrat?
Bum!
Zjevně ne...

Proč je třeba altereg

 Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
Užitečnost altereg budiž dokumentována zde, v symbolickém  světě.
V mém ujetém spisku: Cestě 2 jsem napaden armádou blbů (negací, předjímání, lží...). Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Ale oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
 Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je často třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další! Huráááááá! Kdepak schíza! Kdepak disociativní porucha!
No... trocha opatrnosti při aktivaci altereg asi neškodí...

Život bez formování skupinou

Když člověk žije mezi lidmi, jeho přirozenost jej vtahuje do konformity. Přizpůsobuje se, toleruje, nahlíží, koriguje svůj vkus i chování. Přijímá morálku, hodnoty a témata. A také přijímá jazyk smečky.
Nehodnotím, je-li to dobře, nebo špatně, prostě to tak je. A má to své dobré, i špatné.
Žije-li převážně sám, začne mít své žebříčky hodnot.
Začne mít svá témata.
Začne mít svůj jazyk.
Osamění vytváří výlučnost, výlučnost samotu a tak dál, pes jitrničku sežral.
Pozvolna se nemá nejen s kým bavit, ale ani o čem bavit a pomalu přestává být vůbec srozumitelný. 
Velká témata druhých jsou pro něj často fťákoviny a jeho velká témata jiným nestojí ani za zdvořilý zájem. "Prostě úžasné"  mu přijde nezajímavé a naopak. Potřebuje překladatele.
Takový člověk je většinou vcelku oblíbený. Zastává funkci obecního blázna, podivína, odstrašujícího příkladu, jak dopadne ten, kdo s ostatními nefandí "našim zlatých hochům", nechodí na pivo a nezná tv seriály.

Takový člověk někdy (až tak daleko to  jeho autoexkluzí občas dojde)  píše nesrozumitelné blogy a webové stránky do hlubin internetu. Nesrozumitelným jazyk, nesrozumitelné myšlénky!

Až tak daleko to někdy dojde, no fakt že jo! 

Až tak daleko!

Volby, part 2

 Ovšem! Nejzásadnější je pro výsledky voleb co? No přeci první a druhý dojem!
Protože dál, než za první a druhý dojem obrovská část voličů nejde! Jsem přesvědčený že ta větší část.
Vůbec je nenapadne zkoumat, co se dá od dotyčného čekat. A už vůbec ne, co to přinese v praxi.
"Fešák!" "To je borec!" "Ten jim to nandal (to tady znamená, že se chová jako arogantní hovádko i když kecá kraviny)!"
To řekne první dojem.
Ten druhý dojem je, že prosazuje něco, voliči milého. Otázky, zda to skutečně prosazuje, co by prosazení takové věci přineslo v důsledcích, jaké jiné témata bude dotyčný tlačit, koho zastupuje a proč... Tyhle otázky jsou na tohoto voliče moc  složité, otravné. 
Pokud první a druhý dojem stačí k takovému nadšení, že jda, jdouc, jdouce kolem volební místnosti mu to hodí, tak mu to hodí. 
Kdysi tu vyhrálo "lidové kníže!" "Kníže pije pivo v hospodě!" "To je borec!"
Andrejko vyhrával, když zapůsobil jako hodnej strejda, co peníze co "Oni kradů" rozdá lidu. Jeho minulost fízla, podvodníka v privatizaci? Absence programu? Ignorování dlouhodobých investic pokud na nich osobně nevydělá? Tohle voliče nezajímalo.
Když ale žvatlavej, ukňučenej strejda narazil v prezidentský volbě na vousatého chlapáckého generála, byl druhej. Protože dojem.
A teď. Hranatý, libově frajerský Turek,  co zatočí s "Těma magorama z Bruselu co mi zakazují pálit petky" Nic víc a nic dál. Jestli hajluje a jestli zbohatl na podvodech? "Ale je šikovnej!" 
V jiných zemích totéž.
Ať mně milý, nebo nemilý, vyhrávají a prohrávají zejména pro tohle.

Nic nového, Kennedy kdysi v USA vyhrál, neb mu to v debatě s Nixonem slušelo mnohem víc, než protikandidátovi.

Mečiar vyhrál, když zpíval o Slovensku,  ve velkém sboru a s projekci krás země. BTW, geniální nápad! Politik ve sboru jako "jeden z nás". Byl tak spojený se zemí, lidmi, historii...

A stále se najdou nešťastníci, co chtějí při volbách něco složitějšího vysvětlovat lidem

BTW 2 Právě jsem se dočetl, byl to normální placený komentátor z celkem normálního tisku, že Turek, Konečná a Babiš jsou dobrý, protože v něm budí emoce! 
Takže prostě tak to je. To je nás svět. 

Průser z automatického přijímání informace

 Miliony let to byla výborná evoluční strategie. Srnka hodila bílým zadkem a rozeběhla se, všechny hned za ní. Nejspíš ví, proč utíká, když budu čekat a ptát se" "Opravdu hrozí nebezpečí?", téměř jistě dopadnu špatně.
I ten pračlověk takhle úspěšně fungoval! "Medvěd!", Cizí tlupa!" "Tohle je jedovatá bobule!" "Tímhle směrem je jídlo!" "Sem nechoď, sežere tě tygr!"
Občas to byl falešný poplach, občas už tenkrát fake news (bobule šlo jíst, ale informátor je chtěl sežrat sám), ale vyplatilo se raději ihned uvěřit a podle toho se zachovat. 
Omyl, podvod, byl většinou rychle rozpoznatelný. 
Čas pokročil a společnost je mnohem složitější, fakta nezřejmá prvním pohledem. Ale náš návyk, který nás tisíce, miliony (už jako trilobity) let chránil, ten návyk zůstal. Návyk brát vše, v první vteřině, jako Pravdu.
"Prezident je reptilián (ještěr)!" "Ohrožují nás chemtrails!" "Tihleti (někdo) nemusí platit v obchodech!" ..."Vašík Havlů seděl na klíně Reinharda Heydricha!" Tyhle fámy jsou za použití několika neuronů v mozku a všeobecně známých faktů lehce vyvratitelné pitomosti. A stejně se drží v hlavách! Přijaty automaticky jako fakt se staly vlastnictvím, součástí osobnosti a tedy zuřivě bráněným faktem nejfaktičtějším! 
" Mařena se vyspala s Lojzou!""Starosta krade!" Tohle už nejde jen tak lehce vyvrátit, leč, podivně ale logicky, jde to lidem vymluvit mnohem lépe, než zjevné hovadiny. 
Máme tendenci přijmout cokoliv co uslyšíme, nebo přečteme, ihned, z fleku, jako pravdu! Máme to všichni, sleduji to i na velmi inteligentních bližních, sledují to na sobě samém. 
Ubráníme se někdy, jen máme-li na problematiku už předem, před onou přilétlou fámou, vytvořený názor, postoj. Pokud už soudím, že reptiliání mezi námi nejsou, ubráním se. Pokud mám rád starostu, neuvěřím jen tak lehce, bez důkazu. 
Pokud k věci vztah, ani fámě odporující předpoklad nemám (reptiliáni nejsou, starosta je slušný člověk), nebo dokonce fámu vítám pro její souhlas s mým postojem, výsledek je jasný.

Co dělat se sebou je jasné: Stále a důsledně po prvním a nutném "Jééé, no teda zírám jak to je!" si říct: "A fakt to tak je?" A vrhnout se na ověřování, zapojit mozek. A nebo si říct: "Musím tohle vědět?" a prostě to zařadit mezi nerozhodnuté pro nezájem ("nevím o tom dost, nekecám o tom a do toho!")

A co dělat s miliony ostatních, co fámy, fake news žerou jak nezavřený? 
Tak to fakt nevim.

Ještě k Learovi, pamětí jeho ošetřujícího lékaře, docenta Šaška

 Pan profesor Audsides nám teď přednese něco se svých objevných objevů.
"Pane profesore, máte slovo!"

Na cestě skotskými rašeliništi, kde jsem sepisoval své, dnes již slavné dílo: "Meč Excalibur jako falický symbol a jeho význam v díle Tomáše Akvinského a diracových rovnicích", jsem narazil, pod hnízdem pěnice pokřovní (Sylvia curruca) na prastarý spisek. 
K nemalému překvapení jsem shledal, že se jedná o paměti pana Frank Jestera, prvního historického adiktologa (v českém prostředí by byl docentem  Františlem Šaškem PhD), který se již v té době zabýval léčbami závislostí a dokonce postavil první kliniku tohoto druhu, jakýsi praapolinář.
Je zřejmé, že pan William Shakespeare tyto vzpomínky četl a přetvořil historické skutečnosti i využil, spíše zneužil líčení delirijních stavů pacientů, které pak vydával za skutečné děje! To je ovšem neslýchaná drzost! 
"Kolego Jestere, jak to bylo? Povídejte:

Pacienta, exkrále pana Leara a pana Glostera, který byl jeho kumpán z nekonečných piatik, jsem převzal na žádost dcer pana Leara, Goneril a Regan, pana Glostera pak na žádost jeho syna Edmunda.
Bohužel, jednalo se již o paliativní péči, těžce závislí pacienti se k nám dostali už je stavu hlubokého psychického rozkladu, exhausce, demence a v případě pana Glostera i slepoty, zaviněné konzumaci metylalkoholu.
Bylo to hrozné. Když ti dva měli delírko, to bylo divadlo! To byly scény! Hroznej tyjátr! 
Že jim je zima. Jo, na luxusním pokoji pro kulichy! Klepali se v absťáku! Do toho halušky, že prej je bouře! Blesky! 
Nebo si povídali jakoby se mnou! Celý nesmyslný litánie s nějakým přeludem, kterého měli za mne, si vymýšleli.
Aby toho nebylo málo, ty hovadiny vyřvávali v blankversu!
Lear se navíc obnažoval, lítal tady nahatej!
Ty dvě dcery Leara, to byly zlatý holky! Platili mu léčení a chodily za ním na návštěvy. A ten starej, pomatenej dědek dělal, že je nevidí! A furt prej Cordelie, kde je má milovaná Cordelie! Ta byla nejmladší, třetí aplégr.  Přitom tahle jim milovaná  zlatokopka, sbalila francouzskýho krále a fotrovi ani neposlala esemesku k narozeninám! 
 To bylo fakt tragický! Tragédie, snad největší, jako jsem kdy viděl!
O toho Glostera se zase staral Edmund, levoboček. Měl ještě syna Edgara, ale to byl strašnej hajzl a nakonec zavraždil i bráchu! 
Edmund navíc zachránil celou zem před to potvorou Cordelou a jejím starým!
Jí a tomu jejímu byla celá Francie málo a chtěli dobýt i Anglii. Ona se  takhle spojila s Francii! Vlastizrádná mrcha! 
V Anglii vládly dvě holky a holky tenkrát moc  nebojovaly. Leda ve Francii tamta Jenča. 
Strašná situace!
Naštěstí tady byl Edmund! Postavil se do čela armády, porazil Francouze a zajal Cordelu a pak tu krávu nechal pověsit! Báječnej. 
No, a tohodle chlapa zákeřně zabil ten hajzlik Edgar. 
Tak jsme Edgara čapli a nezabili, ale poslali do Čech, ať jim tam pozvedne genofond a poučí je o bratrské lásce v panovnických rodech. .
A za krále si vybrali Richarda III.
Jo, ten Edmund byl levoboček. A víte kdo byla matinka? No přeci Ofélie, ta z Dánska, dcera Polonia! Ona se tenkrát neutopila, to byla fingovaná sebevražda. Toulala se světem a vedla dost divokej život. Málem jí jednou z žárlivosti zabil nějakej Othelo.
No a tak se nechala zbouchnou Glosterem.
Gloster si jí chtěl vzít, za svědky jim měl jít Romča Monteko a Julča Kapuletů, ale nakonec ze svatby sešlo, ty dva svědci vzali nějakej blbej konec.

Profesor pAutsajd dočetl a povídá: "Mi napadá, sli ten Willy neobšlehl z pamětí Jestera víc, než jen kus Krále Leara?"

Learovo a Glosterovo delírium (část)
https://youtu.be/Xi0xmaBgjDk?si=51Cffiat2qw94O_N