Subjektivní vnímání objektivních objektů

 Titulek je samozřejmě jen blbej vtip.
Dál je to chmurná realita.
Pravila jedna dáma: Už před vztahem jsem slyšela, že je to egomaniak, uzurpátor, manipulující psychopat. Když jsme pak spolu žili, zjistila jsem, že je to egomaniak, uzurpátor... A byla z toho zjištění rozčarovaná a překvapená.
"Já se milá nezměním, flámy, ženský, to je můj svět!" Říká mladý muž před svatbou. Ona na něj zamilovaně hledí, kývá hlavou že rozumí a vezme si ho. Pak pláče.
Stejně tak činí muži, dobrovolně kráčející do zjevného maléru, často i varování tou samou osobou, na kterou si pak stěžují.
Ve velké společnosti? Co třeba vládce, co říká, že musí stůj co stůj, i za cenu zničení světa, dosáhnout rozšíření své říše o země, které kdysi ovládal, a ty odnárodnit, převorat? V oněch ohrožených zemích mu nevěří a je jim fuk, nebo jej přímo podporují, nezřídka milují! Proč? Chtějí opravdu pod jeho vládu, případně dobytčákem na nucené práce na Sibiři?
Nebo co jeden exprezident, který zcela zjevně a průhledně lže a miliony jeho obdivovatelů mu stejně věří? Řekne náměstí je plné lidí a i ti, kteří přímo  vidí, že je poloprázdné, tvrdí s plným přesvědčením, že je zcela zaplněné fanoušky. O tom, že chce zlikvidovat demokracii mluví na plnou hubu.
Proč věříme zjevným lhářům je otázka jedna.
Ale proč dokonce nevěříme grázlům, co nezakrytě své temné úmysly otevřeně přiznávají?
Asi proto:
Vytváříme si představu světa a do ní obsazujeme postavy, tak jak je nahodile potkáváme. Na realitu přitom nekoukáme.
"Princ, co mi bude věrně milovat, budéééé... tedy ten! "
"Chci něžnou a tichou dívku, ale kde nic tu nic. Tahle na mne kejve. No, tancuje teď polonahá na stole v baru a vyřvává s flaškou v ruce nějaký šílenosti, ale určitě je ve skutečnosti něžná, tichá a slušná! Protože jí tak obsazují do své hry!"
"Dobrotivý král, co mi osvobodí z exekucí? Tady tenhle se hlásí!"
"Spasitel na bílém koni? Že by v nějaké zemi vedle nás?"
Obsazujeme role, archetypy. Na to jsou potřeba výrazné postavy.
Takže úspěch v malém světě mají uflámovaný děvkaři, rozverné ženy...
Ve velké pak magoři, hysterioni, diktátoři.

Mi nenapadá, co s tím.
Když málokdo je ochotný si kazit hezkou pohádku pravdou.

Dnešní doba, to je hrůza! Fakt?

 Furt to slyším. Žijeme prý v hrozné době! Možná prý vůbec nejhorší! (?) Už nemá cenu se ani o nic snažit.

Mno, jasně, mládí to tak vidí asi vždycky. Hyperkriticky, tak je to dobře.  Já jsme to také tak viděl.
Inu, tenkrát bolševik nade mnou, perspektiva jaderného konfliktu s obětováním Evropy reálná, cestovat maximálně po republice. Perspektiva bydlení? Leda mnoho let života obětovat, a po práci a o víkendech stavět. Ekologie? No..

Jasně, dneska to je občas těžké, perspektiva všelijaká.

Ale kdy to tedy bylo dobré?

Doporučují tyto odkazy:
Války: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_v%C3%A1lek
Mory: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pandemie
Hladomory: https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_hladomor%C5%AF

Ty hodně staré události tam jistě nejsou ani zdaleka všechny.
Ale je to jedno za druhým, stále a furt, většinou společně.
Stojí za o se kouknout, kolik procent na to či ono zemřelo. Bývalo to i v desítkách procent, celé oblastí vylidněné.

Ani válka, ani mor, ani hladomor nejsou něčím dávno překonaným, co se nás už nemůže týkat. Naopak, jedno, druhé, třetí je aktuální hrozba... stejně, jako tomu bylo vždycky. 
To jen posledních pár desetiletí ve střední Evropě a Severní Americe nás rozmlsalo.

Vůbec si nemyslím, že (ten náš tady) svět je ve stavu, kdy je nutné s ním něco zásadního dělat, změnit ho. Spíš že by bylo krásné, kdyby to co je, ještě chvíli vydrželo!
Protože lepší se nenabízí.
Ale horší hrozí akutně!