O původů dějů světodějných

 Když se něco stane, nastoupí vysvětlování:
1) Analytický přístup, začínající epoché, tedy nic si o tom nemyslim, nic nepředpokládám, zkoumám. Tento přístup je naprosto ojedinělý.
2) Teistický, který se táže, co tím proboha bůh asi zamýšlel.
3) Spiklenistický - CO a KDO za tím je, čeže NĚKDO a NĚCO za tím být musí!
4) Bordelistický - kdo se kde s kým pohádal na záchodku, ožral, vyspal. Kdo kde zapomněl aktovku či klíče.
5) A pozor! Ezo - istický. Ten používá Occamovu břitvu naruby. Hledá jak je to jinak, než se píše a než to vypadá, protože je to VŽDYCKY JINAK, čeže ONI to tak dělají! Pokud se tvrdí v pomýlených knihách, že Hus byl upálen v Kostnici, určitě to nebylo v Kostnici, určitě to nebyl Hus (a určitě stále žije na planetě Mangobuhratawa) a nebylo 1415, ale možná 1255 protože to číslo je hezký a nebo v roce 2689, který už dávno byl, ale ONI nám to tají!
Pokud to napíše někdo  do alternativního webu, nebo plácne na kanálu YouTube, je tím nade všechny pochybnosti potvrzeno, že je to PRAVDA! 

A nyní si prosvištíme příklad:
Chystá se oprava železniční tratě.
1) Hmmm, asi potřebuje opravit a nebo možná někdo chtěl kšeft.
2) Hossána,  Duch sestoupil na ministra železnic a a bratří a sestři budou moci lépe cestovati za sestrami a bratrami!
3) Kdo tím asi co sleduje? Chystají se přesuny armády? Znamená to, že se budou rušit silnice, Jsou za tím Američani, Rusové, Číňani? Nebo Albánci?  Jak v tom jede Gates a Soroš? 
4) Jo, to někdo chtěl stavět kosmodrom a sekretářka byla den předtím a tahu a blbě to napsala a staví se dráha.
5) Franta zkusil virguli a už to víme. Ta dráha je příprava na transportu do lágrů, které se tajně staví v podzemí Brna! Naštěstí Vesmírní lidé chrání Slovany a nedopustí to. Pomoci kvantových generátorů Schumannových rezonancí překazí rejdy ještěrů převlečených za lidi. Slované a posluchači Svobodného vysílače budou pro jistotu převibrování do paralelního vesmíru! Připravte se, ten čas se blíží! Zásadní změna je tady, ostatně jako vždycky, alespoň dvakrát do roka.

A všichni tihle pak chodí k volbám.
A ještě by mohli rozhodovat v referendu!

Tywole, tywole...

Ty naše geniální teorie, co jsou tak strašně moc pravdivý!

 Každého  z nás občas něco napadne. Někdy je to hezké, častěji ošklivé. Nějaká  teorie, téze.
Pokud jsme normální, začneme opatrně dumat, zda máme pravdu.
Protože chceme mít pravdu (někdy už s tím chtěním, ba dokonce přesvědčením myslet začínáme!), začne pracovat sebepotvrzující aparát v naší mozkovně.
Sbíráme s nadšením potvrzující informace, které bereme za pravdivé. Vylučujeme ty, co nám teorii kazí.
Ať je to Pravda o původu pyramid, kovidu, národa či stromu. Ať je to teorie spiklenistická nebo bordelistická či teorie, že nám stará zahýbá se sousedem, naše uvažování se stává k našemu dítěti - teorii, stále méně kritické.
Naprostou katastrofou pro zbytky kritičnosti je nedostatek oponentů. Buď že nejsou, nebo že je vyženeme.
Pokud se navíc obklopíme těmi, co nám tleskají a obdivně na nás hledí, naše zdebilnění je otázkou dnů, někdy hodin, i minut.

Tuto moji teorii (Moje = Pravdivá, že!) potvrzuje pozorování blbnutí všemožných, původně chytrých lidí, když se jen malinko zakoukali s láskou na své myšlenky.

Koukejte na své myšlenky s nedůvěrou a zacházejte s nimi obezřetně! Jsou to děsný kurvy!

Subjektivní vnímání objektivních objektů

 Titulek je samozřejmě jen blbej vtip.
Dál je to chmurná realita.
Pravila jedna dáma: Už před vztahem jsem slyšela, že je to egomaniak, uzurpátor, manipulující psychopat. Když jsme pak spolu žili, zjistila jsem, že je to egomaniak, uzurpátor... A byla z toho zjištění rozčarovaná a překvapená.
"Já se milá nezměním, flámy, ženský, to je můj svět!" Říká mladý muž před svatbou. Ona na něj zamilovaně hledí, kývá hlavou že rozumí a vezme si ho. Pak pláče.
Stejně tak činí muži, dobrovolně kráčející do zjevného maléru, často i varování tou samou osobou, na kterou si pak stěžují.
Ve velké společnosti? Co třeba vládce, co říká, že musí stůj co stůj, i za cenu zničení světa, dosáhnout rozšíření své říše o země, které kdysi ovládal, a ty odnárodnit, převorat? V oněch ohrožených zemích mu nevěří a je jim fuk, nebo jej přímo podporují, nezřídka milují! Proč? Chtějí opravdu pod jeho vládu, případně dobytčákem na nucené práce na Sibiři?
Nebo co jeden exprezident, který zcela zjevně a průhledně lže a miliony jeho obdivovatelů mu stejně věří? Řekne náměstí je plné lidí a i ti, kteří přímo  vidí, že je poloprázdné, tvrdí s plným přesvědčením, že je zcela zaplněné fanoušky. O tom, že chce zlikvidovat demokracii mluví na plnou hubu.
Proč věříme zjevným lhářům je otázka jedna.
Ale proč dokonce nevěříme grázlům, co nezakrytě své temné úmysly otevřeně přiznávají?
Asi proto:
Vytváříme si představu světa a do ní obsazujeme postavy, tak jak je nahodile potkáváme. Na realitu přitom nekoukáme.
"Princ, co mi bude věrně milovat, budéééé... tedy ten! "
"Chci něžnou a tichou dívku, ale kde nic tu nic. Tahle na mne kejve. No, tancuje teď polonahá na stole v baru a vyřvává s flaškou v ruce nějaký šílenosti, ale určitě je ve skutečnosti něžná, tichá a slušná! Protože jí tak obsazují do své hry!"
"Dobrotivý král, co mi osvobodí z exekucí? Tady tenhle se hlásí!"
"Spasitel na bílém koni? Že by v nějaké zemi vedle nás?"
Obsazujeme role, archetypy. Na to jsou potřeba výrazné postavy.
Takže úspěch v malém světě mají uflámovaný děvkaři, rozverné ženy...
Ve velké pak magoři, hysterioni, diktátoři.

Mi nenapadá, co s tím.
Když málokdo je ochotný si kazit hezkou pohádku pravdou.

Chrámy, kultura a myši

 Chrámy dneska lid moc nezajímají. Ale o tom jindy.
Kultura, tady ta složitější než akčňáky a sitcomy, nebrala davy nikdy. Jen se akčňáky a sitcomy jmenovaly kramářské písně, veřejné popravy, či drby, zpracované do představení na rynku.
A přesto je (chrámy také, samozřejmě), ona kultura, zásadně důležitá pro samotné přežití lidstva.
I ten nejnekulturnější barbar kdesi v mozku má, že něco takového, jako symfonie či Rembrandtův obraz,  existuje. Vysmívá se tomu, ale i ten výsměch je  uznáním hodnoty.
Hodnoty něčeho, co není jen jídlo, sex, hromadění zásob, násilí a přežití do zítřka.
A ta tichá, nenápadná existence kultury nás udržuje nad úrovní kolonie myší.
Telátka polévající obrazy barvou, aby burcovala za ochranu klimatu, ničí přesně to, co může člověka k ochraně klimatu, životního prostředí, ponoukat. Tedy toho vyššího v nás, co je nad starostí o zmíněné a preferencí aktuálně nacpaného břicha žrádlem.
Regeneraci společnosti po pravidelných výbuších agresivity také člověk bez kulturního zázemí těžko zvládne.
Kultura totiž není nadstavba, ale čím dál víc základní podmínka pro samotné přežití.
Pročpak asi chudí, negramotní lidé, kdysi, zdobili své chalupy malůvkami? He?
Protože tohle věděli, intuitivně vytušili. 

Kosové a lidi

 Prásk! Dutá rána na okno. Další kos narazil do skla. Naštěstí přežil a se zmateným pískáním odlétl.
Někdy se snaží jeden a ten samý, znovu a znovu, proletět stejným místem tak dlouho, až zemře .
Pohřbím ho.
A pak je mi smutno. Lepím proto na skla plašidla, natahují ochranné sítě. Ale skel je mnoho a kosové neúnavní.
Proč to dělají? Vím já! Možná si myslí, že v tom prostoru za sklem je něco úžasného? Třeba ráj, kde jsou kosové šťastní?
Prásk!
Kosové zjevně nejsou moudřejší než lidi, kteří také znovu a znovu letí za nějakým pochybným cílem. Letí cestou, kde si už tolikrát v minulosti dali přes hubu.
Prásk!
Co to bylo tentokrát? Kos, nebo člověk?
Nejhorší na tom je, že když nechám okno otevřené, kos proletí a pak zoufale hledá cestu ven, zpět na ten trávník, kde je mu tak dobře, jen o tom, jak dobře mu je, neví.
Já, kosí bůh pro tuhle zahradu, se pak snažím kosa chytit a vynést, než se  umlátí. Když se mi to podaří, posere mi, vynadá a se zobákem plným rouhání odlétne.
A je šťastný, že vyvázl.
Chvíli, než vyrazí za další sklo.
Když my, lidí, si vymyslíme nějaký ten komunizmus , nebo "nicnežnárod", co je za sklem a za to sklo se dostaneme a tam se zoufale mlátíme k smrti,  tahá nás nějaký Kdosi (bůh, štěstí, prozřetelnost...?) z neštěstí, co jsme se do něj urputně a s plnou parou vecpali.
Ale někdy nepřijde brzo. A jednou třeba nepřijde vůbec.
Nebylo by lepší, kosové a lidi, se už na to vysrat?
Bum!
Zjevně ne...

Proč je třeba altereg

 Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
Užitečnost altereg budiž dokumentována zde, v symbolickém  světě.
V mém ujetém spisku: Cestě 2 jsem napaden armádou blbů (negací, předjímání, lží...). Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Ale oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
 Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je často třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další! Huráááááá! Kdepak schíza! Kdepak disociativní porucha!
No... trocha opatrnosti při aktivaci altereg asi neškodí...

Život bez formování skupinou

Když člověk žije mezi lidmi, jeho přirozenost jej vtahuje do konformity. Přizpůsobuje se, toleruje, nahlíží, koriguje svůj vkus i chování. Přijímá morálku, hodnoty a témata. A také přijímá jazyk smečky.
Nehodnotím, je-li to dobře, nebo špatně, prostě to tak je. A má to své dobré, i špatné.
Žije-li převážně sám, začne mít své žebříčky hodnot.
Začne mít svá témata.
Začne mít svůj jazyk.
Osamění vytváří výlučnost, výlučnost samotu a tak dál, pes jitrničku sežral.
Pozvolna se nemá nejen s kým bavit, ale ani o čem bavit a pomalu přestává být vůbec srozumitelný. 
Velká témata druhých jsou pro něj často fťákoviny a jeho velká témata jiným nestojí ani za zdvořilý zájem. "Prostě úžasné"  mu přijde nezajímavé a naopak. Potřebuje překladatele.
Takový člověk je většinou vcelku oblíbený. Zastává funkci obecního blázna, podivína, odstrašujícího příkladu, jak dopadne ten, kdo s ostatními nefandí "našim zlatých hochům", nechodí na pivo a nezná tv seriály.

Takový člověk někdy (až tak daleko to  jeho autoexkluzí občas dojde)  píše nesrozumitelné blogy a webové stránky do hlubin internetu. Nesrozumitelným jazyk, nesrozumitelné myšlénky!

Až tak daleko to někdy dojde, no fakt že jo! 

Až tak daleko!

Průser z automatického přijímání informace

 Miliony let to byla výborná evoluční strategie. Srnka hodila bílým zadkem a rozeběhla se, všechny hned za ní. Nejspíš ví, proč utíká, když budu čekat a ptát se" "Opravdu hrozí nebezpečí?", téměř jistě dopadnu špatně.
I ten pračlověk takhle úspěšně fungoval! "Medvěd!", Cizí tlupa!" "Tohle je jedovatá bobule!" "Tímhle směrem je jídlo!" "Sem nechoď, sežere tě tygr!"
Občas to byl falešný poplach, občas už tenkrát fake news (bobule šlo jíst, ale informátor je chtěl sežrat sám), ale vyplatilo se raději ihned uvěřit a podle toho se zachovat. 
Omyl, podvod, byl většinou rychle rozpoznatelný. 
Čas pokročil a společnost je mnohem složitější, fakta nezřejmá prvním pohledem. Ale náš návyk, který nás tisíce, miliony (už jako trilobity) let chránil, ten návyk zůstal. Návyk brát vše, v první vteřině, jako Pravdu.
"Prezident je reptilián (ještěr)!" "Ohrožují nás chemtrails!" "Tihleti (někdo) nemusí platit v obchodech!" ..."Vašík Havlů seděl na klíně Reinharda Heydricha!" Tyhle fámy jsou za použití několika neuronů v mozku a všeobecně známých faktů lehce vyvratitelné pitomosti. A stejně se drží v hlavách! Přijaty automaticky jako fakt se staly vlastnictvím, součástí osobnosti a tedy zuřivě bráněným faktem nejfaktičtějším! 
" Mařena se vyspala s Lojzou!""Starosta krade!" Tohle už nejde jen tak lehce vyvrátit, leč, podivně ale logicky, jde to lidem vymluvit mnohem lépe, než zjevné hovadiny. 
Máme tendenci přijmout cokoliv co uslyšíme, nebo přečteme, ihned, z fleku, jako pravdu! Máme to všichni, sleduji to i na velmi inteligentních bližních, sledují to na sobě samém. 
Ubráníme se někdy, jen máme-li na problematiku už předem, před onou přilétlou fámou, vytvořený názor, postoj. Pokud už soudím, že reptiliání mezi námi nejsou, ubráním se. Pokud mám rád starostu, neuvěřím jen tak lehce, bez důkazu. 
Pokud k věci vztah, ani fámě odporující předpoklad nemám (reptiliáni nejsou, starosta je slušný člověk), nebo dokonce fámu vítám pro její souhlas s mým postojem, výsledek je jasný.

Co dělat se sebou je jasné: Stále a důsledně po prvním a nutném "Jééé, no teda zírám jak to je!" si říct: "A fakt to tak je?" A vrhnout se na ověřování, zapojit mozek. A nebo si říct: "Musím tohle vědět?" a prostě to zařadit mezi nerozhodnuté pro nezájem ("nevím o tom dost, nekecám o tom a do toho!")

A co dělat s miliony ostatních, co fámy, fake news žerou jak nezavřený? 
Tak to fakt nevim.

Dvě verze Krále Leara

 Ta první verze, od jistého Shakespeara Williama, je známá. Tragédie ze všech tragédii nejragédovatější! Dokonce se hrává často s méně tragickým koncem, aby diváci neprobrečeli teppichy durch.
Král Lear v ní předává království svým dcerám. Ptá se jich, jak jej milují, dvě říkají že moc, nejmladší Cordelie, jim milovaná, neumí svůj cit vyjádřit a zklamaný král jí vyžene. Ona uteče a ve Francii se provdá za francouzského krále. 
Sestry ale krále vykopnou, on bloudí, zešílevší, spolu se svým šaškem (později i Glosterem), krajem .
Máme tu linku vévody z  Glostru a jeho synů, prvorozeného a zavrženého Edgara a levobočna Edmunda, podlce, co zmanipuluje otce, aby zapudil staršího syna a později nechá otce oslepit.
Až slepý Gloster prozře, šílený Lear pochopí. Slepý konečně jasně vidí, šílený konečně chápe.
Cordelie a její manžel se rozhodnou krále zachránit a vytáhnou s armádou do Anglie. Jsou poraženi a Edmond, který velí části vojska Anglie, nechá Cordelii popravit. Lear umírá žalem. Starší sestry se zabijí, Edmund je zabit bráchou, Gloster umírá. Jen Edgar přežije.
Všichni pláčí nad Learem a Cordelií a tím Glosterem a plivou na ty dvě sestry - bestie a Edmunda.

A co takhle: Starý, ješitný a značně vypitý Lear se už nechce a nedokáže starat o zem, ale jen pařit. Ptá se dcer, jak ho mají rády. Starší odpoví po pravdě že dost. Mladá, jim rozmazlená ambiciozni Cordelka má ale vyšší ambice, než vládnout třetině země. Mlčí a nechá se vyhnat. Vyhnat? Okamžitě si to zamíří k francouzskému králi, kterého si vezme a je královnou! Francie! Zatím! Má svůj plán! 
Zbylé dvě holky vládnou, mají toho plný kecky a do toho Leara na krku. Ten se obklopí bandou ožralů, kurevníků a výtržníků a s nimi pořádá u dcer nekonečný mejdan. Všechno poblitý, dvorní dámy znásilňovaný, občas někoho zabijou, řev celé dny a noci. 
Tohle fakt nejde. Learovi už vyloženě jeblo. Leara nechají v péči nejlepšího adiktologa té dobý, doc Františka Šaška (Frank Jester) Ph.D.
Ten z Glosteru. On má dva syny. Lepší je Edmund,  myslí na blaho země. Edgar se furt někde fláká, ani nechodí domů, ani se u fotra nestaví na vánoce!
Gloster taky pije všechno co teče, jednou se napije metylalkoholu a oslepne. 
Cordelie vytáhne s francouzskou armádou dobýt Anglii! Ta se nám vybarvila, co! Prej jde zachránit papá! No to určitě! Pro toho alkáče v terminálním stádiu Francouzský král zahájí válku! Tohle Willíku vykládej malejm dětem! 
Neštěstí je poražena statečným Edmundem a po právu popravena. Nebohý Edmund je zákeřně zabit povedeným bratříčkem, který si uvědomil, že může udělat karieru. 
Kdo zavraždil starší, slušné a dobré sestry, to se neví, hází to jeden na druhého. 
Gloster umírá na syfilis, Lear na delirium tremens.
Jedinej přeživší je ten malej hajzlík Edgar. 
To je fakt tragédie! 

Jeden příběh jde vyprávět velice rozdílně, jinak jde chápat jednotlivé postavy. 
A v životě je to nemlich takový.