Ty naše geniální teorie, co jsou tak strašně moc pravdivý!

 Každého  z nás občas něco napadne. Někdy je to hezké, častěji ošklivé. Nějaká  teorie, téze.
Pokud jsme normální, začneme opatrně dumat, zda máme pravdu.
Protože chceme mít pravdu (někdy už s tím chtěním, ba dokonce přesvědčením myslet začínáme!), začne pracovat sebepotvrzující aparát v naší mozkovně.
Sbíráme s nadšením potvrzující informace, které bereme za pravdivé. Vylučujeme ty, co nám teorii kazí.
Ať je to Pravda o původu pyramid, kovidu, národa či stromu. Ať je to teorie spiklenistická nebo bordelistická či teorie, že nám stará zahýbá se sousedem, naše uvažování se stává k našemu dítěti - teorii, stále méně kritické.
Naprostou katastrofou pro zbytky kritičnosti je nedostatek oponentů. Buď že nejsou, nebo že je vyženeme.
Pokud se navíc obklopíme těmi, co nám tleskají a obdivně na nás hledí, naše zdebilnění je otázkou dnů, někdy hodin, i minut.

Tuto moji teorii (Moje = Pravdivá, že!) potvrzuje pozorování blbnutí všemožných, původně chytrých lidí, když se jen malinko zakoukali s láskou na své myšlenky.

Koukejte na své myšlenky s nedůvěrou a zacházejte s nimi obezřetně! Jsou to děsný kurvy!

Proč je třeba altereg

 Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
Užitečnost altereg budiž dokumentována zde, v symbolickém  světě.
V mém ujetém spisku: Cestě 2 jsem napaden armádou blbů (negací, předjímání, lží...). Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Ale oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
 Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je často třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další! Huráááááá! Kdepak schíza! Kdepak disociativní porucha!
No... trocha opatrnosti při aktivaci altereg asi neškodí...

Život bez formování skupinou

Když člověk žije mezi lidmi, jeho přirozenost jej vtahuje do konformity. Přizpůsobuje se, toleruje, nahlíží, koriguje svůj vkus i chování. Přijímá morálku, hodnoty a témata. A také přijímá jazyk smečky.
Nehodnotím, je-li to dobře, nebo špatně, prostě to tak je. A má to své dobré, i špatné.
Žije-li převážně sám, začne mít své žebříčky hodnot.
Začne mít svá témata.
Začne mít svůj jazyk.
Osamění vytváří výlučnost, výlučnost samotu a tak dál, pes jitrničku sežral.
Pozvolna se nemá nejen s kým bavit, ale ani o čem bavit a pomalu přestává být vůbec srozumitelný. 
Velká témata druhých jsou pro něj často fťákoviny a jeho velká témata jiným nestojí ani za zdvořilý zájem. "Prostě úžasné"  mu přijde nezajímavé a naopak. Potřebuje překladatele.
Takový člověk je většinou vcelku oblíbený. Zastává funkci obecního blázna, podivína, odstrašujícího příkladu, jak dopadne ten, kdo s ostatními nefandí "našim zlatých hochům", nechodí na pivo a nezná tv seriály.

Takový člověk někdy (až tak daleko to  jeho autoexkluzí občas dojde)  píše nesrozumitelné blogy a webové stránky do hlubin internetu. Nesrozumitelným jazyk, nesrozumitelné myšlénky!

Až tak daleko to někdy dojde, no fakt že jo! 

Až tak daleko!