Jak žít s vyhlídkou na temná léta

 Zatím je tady fajn. Ještě ulicemi netáhne vraždící lůza komunistů či fašistů (jiný název pro totéž), ani potomci Tatarů. 
Potopa světa je zatím jen v náznacích.
Vyhlídky však nic moc.
Světu vládnou klauni a klaun, to není legrace, to je horror. 
V USA máme Jokera. 
I nás panoptikum figurek ze Švejka,  s Balounem, Pepkem Vyskoč, oficíry a feldkuráty. Vyčůraně, přízemní postavy kombinující směšnost s odpudivostí. Malost bez konce.
Rusko je  Gogol a trochu Dostojevskij.
Ekologická krize už nabírá na obrátkách a šašci ještě přikládají (doslova) pod kotel.
Tohle tedy opravdu na spontánní veselí není.
Když se hroutí nějaká rovnováha, jako ta, která drží naší civilizaci, teče většinou hodně krve. Přejmenování ministerstva z "obrany" na "války" není náhoda, je to vyjádření směru.

Co s tím?
Jedna strategie velí obrátit se k národu a našim lidem, do ničeho se neplést, schovat se nabýt povšimnuti. To je hodně stupidní. Zejména ve středu Evropy. Hordy dobyvatelů, zdivočelá lůza, se sotva budou ptát, jestli "My chceme mír!" A ekologie také neklepe na vrata, ale vstoupí.  Ostatně, termínem "naši lidi", myslí, ti, co tohle plácají, jako "moji lidi", protože naši lidi by byli samozřejmě i ti, co s nimi vůbec nesouhlasí, naší lidi jsou množina značně nesourodá a rozhádaná o to, co chtít a co tedy je pro ně třeba dělat.
Druhá strategie radí se tvářit a říkat, že všechno bude dobré! Usmívat se a usmívat. Když to nejde samo, pomoci si nějakou drogou.
To tedy také moc nepomůže.
Třetí populární strategie radí se tomu poddat. Věnovat se doomscrollingu,  a z médií, které už tak, z podstaty, vybírají ze zpráv to nejhorší, vytáhnout ještě ty opravdu největší strašáky. K tomu si číst ty nejpesimističtější komentáře a pak to doplnit vlastními obavami, očekáváními hrůz a tím se celé dny zabývat, sdílet dál na sítích a přátelům.
To je takový útěk do beznaděje, která nakonec bolí méně, než zklamání, ale nepomůže.
Všechno to jsou útěku od reality, všechny tři.

Nojo, ale co tedy?
Luther na otázku: Co bys dělal, kdybys věděl, že zítra bude konec světa?" prý odpověděl: "Šel bych a zasadil jabloň!"
V mnoha verzích od mnohých je také známo, že "Naděje není to, že to dobře dopadne, ale to, že děláme něco, co má smysl!" 
Osobně se domnívám, že pokud už na Titaniku nebyly čluny a pumpy nefungovaly, byl ten  tanec na palubě vlastně dobrý nápad!

Pokud chcete žít smysluplný, nadějeplný život, tak ho žijte, co jen to dokážete! Protože nikdo to za vás neudělá! Spasitel už tady byl a přijde snad po konci věků. Ale teď je to na jednom každém z nás!
A k tomu patří dělat lepší život ostatním. 
V Terezíně za války, dokonce někdy v Osvětimi se někteří snažili provozovat hudbu, učit, malovat... pečovali o nemocné. V takových podmínkách!
Proč to vzdáváme předem my?

Každé ráno je dobré poděkovat za možnost prožít další den a každý večer poděkovat za to, že nám ten den byl dán!

Pokud a dokud to jen trochu jde! 

Svět plní lidem všechna jejich přání. Bohužel.

 Všechna vaše přání se splní, ó nešťastníci

V šedesátých lidé začali volat: Make Love, Not War! 
Éteričtí mladíci si nechali nerůst vlasy a éterické slečny zahodily podprsenky a spolu pěli písně plné lásky, tolerance a míru.'
A ten náš svět se podle toho začal měnit. A USA byla fakt že demokracie a začal tam mizet rasizmus a předsudky. Evropské státy, co spolu po staletí vedly války, se začaly spojovat k spolupráci!
Pomalu ale jistě to začalo vypadat docela fajn. nakonec padl i bolševický režim nenávisti!
Té pohody začalo být asi až moc? Či co?
Mladí muži ostříhali vlasy a začaly řvát či rapovat z pódií  svoji frustraci a nenávist. Slečny si vzaly pořádný vojenský boty a tvářily se drsně. Natáhly bojové obleky a jaly se likvidovat jiné lidi kopy do hlavy.
Kina začaly ovládat akční filmy, plné násilí a krve, nebo postapokalyptické, také plné mordování.
Ideálem člověka se stala po zuby ozbrojená hora svalů bez citů.
Nejpopulárnější sportem se stává zápas v kleci, málem na život a smrt. Zatím "málem", ale nedělám si iluze, že se nezačne zabíjet.
To je svět, který si sníme a který úspěšně přivoláváme. Svět nenávisti, boje a smrti, v kulisách zmaru.
Média nám vytváří představu o tom, co je člověk. A co má být člověk. 

Ale ano, ještě jsou lidé, co píší o tom že Omnia vincit amor, jsou ještě lidé, co chodí na koncert Vánočního oratoria a co podporují pomoc potřebným.
Ale je jich nějak málo, zoufale málo.

Bánbůh se snaží, ale co je mu to platný, když jsme blbý, proto vyděšený a proto zlý 
V životě lidském i společnosti celku, se zdá vypozorovat jedna věc.  Než nastane Velký Průser, začnou na nás dopadat malé, ale stále ze zvětšující varování, upozornění a výzvy. Když už děda z vousy a noční košili na obláčku viděl, jak to vedeme a že furt nedbáme, poslal fakt velké varování. Covid.
Lidé si uvědomili, že teď by měli nechat malicherných hádek a držet spolu. Společně se bránit epidemii, společně hledat léky, prevenci. 
To si lidé uvědomili a několik dní jim to vydrželo. 
Pak nastalo všeobecné šílení, rozdělení na dvě, vzájemně se nenávidějící skupiny a u leckoho navíc tvorba fantasmagorických teorií.
Sorry volám na obláček, není nám rady ani pomoci.

Orwelle, tys lidi podcenil! 
George jasnozřivě popsal společnost, ve které všemocný Velký Bratr pomocí teroru a sofistikovaným  metod formování psychiky, v do detailu kontrolovaném státě, zavede sledování na každém kroku a do hlav nacpe absurdity, že svoboda je otroctví, bída bohatství a válka mír.
Dnes nosíme sebou spoustu mašinek, co podávají zprávy o každém našem kroku firmám, vládám, a vlastně komukoliv. Kdo nás přinutil? My sami jsme si je, za pracně vydělané peníze koupili a neuděláme bez nich ani krok. 
Co hrozí, když bychom je nenosili? Vůbec nic, jen ztráta pohodlí.
Žijeme v míru a každý si kecá na sítích co chce. Průměrný věk dožití je o desítky let vyšší a prakticky nikdo (v našem euroamericku!) nemá hlad a má někde střechu nad hlavou.
Leč! Co slýchám a čtu: "Nikdy, ani za komunistu, v protektorátu či za třicetileté války nebylo tak zle, tolik útlaku a bídy!" To volají mnozí lidé.
Svobodně hulákají všude, že je strašlivá nesvoboda a dožadují se diktátorů, aby jim svobodu vrátili.
A tak dál.

Naděje. Láska, Víra 
Tady nemám co dodat, tohle je na každém jednom z nás, aby se pokusil nenávisti, rozkladu, poraženectví, zlu a smrti čelit. 
Ale ne nenávistí a rozkladem, ne dalším"anti" a dalším bojkotem, ne další volbou menšich zel. 
Volbou pro, volbou lepšího. Zlo je třeba jen odmítnout a nahradit dobrým. Pokud nebude nahrazeno dobrým, vrátí se a s ním pět dalších sedm,  ještě horších zel (viď Matouši, Lukáši)

Asi půjdu někam napsat: Mate Love, Not War!

Na velikosti nezáleží

Na velikosti nezáleží, ani když se tvoří dějiny ducha, který pak ovládá do velké míry i dějiny hmatatelné.

Židovský národ byl nejprve malý, v době kamenné zaostalý, pouštní kmen nomádů.  
Když křoví promluvilo, ozval se hlas co řekl: JSEM, kmen se dal na pochod.
Přežíval jak se dalo.
Během tří králů vytvořil a prošustroval jakési místně významnější království a pak dlouhá staletí trávil v otroctví, vyhnanství a za prakticky soustavného pronásledování.
Přežil a plodil další a další chytré a schopné lidi.
Snad přežije i naší dobu, která už ho zase veřejně nenávidí,

V tomhle národě se objevil, kolem roku 0, mladý muž. 
Asi tak tři roky kázal, pak ho chytli, mučili a zavraždili.
Ten muž se nenarodil v Římě, Alexandrii, nebo alespoň v  Jeruzalémě, ale v totální... vesnici. Neměl žádný učitelský, šlechtický či jiný titul a vlastní rodina ho jednou chtěla dát do cvokhauzu. 
Oficiálních vyznavačů má dnes, po dvou tisících letech po smrti, na světě zhruba dvě miliardy. Vliv na myšlení, často aniž to tušíme, zásadní.
A těch dva tisíce let je jeho odkaz formující silou v hloubce naší civilizace, v dobrém i zlém. Té civilizace, co sice nic moc, ale nejlepší z všech, co jsme kdy zkusili.
Věda i ohled na jednotlivce jsou u nás na zázračně vysoké úrovni! Stačí se kouknout jinam a nebo do dějin. I když prasáren jsme také zvládli a zvládáme šíleně moc!

Podobný kousek se podařil Mohamedovi. 

Na velikosti nezáleží.

Pro srovnání, jak dlouho vydržela tisíciletá říše, věčný CCCP i ten starý Řím.