Nebeský experiment

 Tak jsem umřel

Kam jsem ale, jsa duší, přišel, to mne překvapilo! Opravdu to nejbanálnější, barvotiskový nebe! Svatej Petr s klíčema, andělé na obláčcích. 
Jeden anděl si mne hned vzal na starost. Ukazoval mi, kde jsou nebeské pastviny, kde kantýna, kde zpívají sbory andělské a tak.

"Hele, anděl, co je tamhle za budovu?"
"O to se nestarej, jo!" Na to on.
"Mám právo na informace!" zase já.
Začal se chechtat až slzel a složil se, smíchem přemožen, na zem. "Von má...chachachacha, právo! Uáááchachachaaaa.... Právo!"
"Ty jsi vůl jak Anděl! Anděli!" Urazil jsem se.
"Hele, dušičko zvědavá, já ti to řeknu, jestli chceš! Ale rozmysli si to dobře, pak už to budeš vědět!"
"Chci znám Pravdu, byť by byla strašná!" Zvolal jsem, sošně se povstavše.
"Ty vaše patetický pózy! No dobře, poslouchej:

To je výzkumák. Vede to docent JHV.
"JHV? vytřeštil jsem oči. On? Jehož jméno je zakázáno vyslovit?"
Vyslovit se smí, ale je tak jazykolamný, že to ani nezkoušíme a říkáme mu zkratkou. 
Před ňákou dobou dostal JHV grant na výzkum. Moc to nebylo, ale stačilo to na simulaci malinkého vesmírku. takové zahrádky, říkali jste jí Eden.
Zkoumalo se tam, jak se bude chovat pár bytostí, kterým dáme duši, ale nedáme jim moc velký rozum, ale zato do nich naprogramujeme přesvědčení, že rozum mají a že ho používají. 
Výzkum se povedl a tak šlo experiment rozšířit. Simulace byla ve dvojce placka obklopená vodou... to znáš. Přidaly se další subjekty a začal experiment se skupinou pokusných tvorů.
Další grant byl ještě větší a tak se JHV mohl fakt rozmáchnout. Udělal z placky kouli a přidal další a další koule, iluzi velkého prostoru, aby pokusné objekty řádně vyděsil. 
Duše si po smrti stahujeme sem a bud je posíláme zpátky v jiném obalu, nebo si je tady necháme.
Otázka reinkarnace kontra odchod na nebe je ve skutečnosti otázkou, jak je vyčerpaný grant a na kolik reinkarnací máme.

"A... anděli, co když dostanete ten další grant moc malý a nebo ho nedostanete vůbec? 
"Co asi! Zmenšíme to zase na placku, Eden, nebo... Nebo delete."
"Měl jsi pravdu! neměl jsem to chtít slyšet!" Hlesl jsem.

"Víš", naklonil se ke mně anděl, náhle podivně skleslý. "Jak on tam JHV chodí za vedením škemrat o další peníze, tak oni tam, šéfové, prý čím dál víc přemýšlí o tom, jak to vlastně všechno  je i s nima samotnýma!"
"Totiž, jestli i oni nejsou nějakou simulací, součástí nějakého výzkumu, nebo hry, nejsou-li obrázky na obrazovce rozpohybovaný joystickem!"

A truth that's told with bad intent, beats all the lies you can invent.

 "A truth that's told with bad intent

Beats all the lies you can invent."

William Blake, Auguries of Innocence (1803)

Básníci mívají pravdu, dokonce i ti střelení.

Není potřeba nutně lhát, stačí vybírat témata. 

Asi není lepšího příkladu, než kauza lithium. Vytaženo před volbami se stalo hlavním tématem země. Každý ho řešil, každý byl pobouřen. Za pár dní po lithiu nikdo ani nevzdechl.
EU. Kdo by se tak rozčiloval, kdyby nebyl soustavně informován o nějakých rozhodnutích, často jen ve formě návrhu? Bylo by to tak zásadní? Ani náhodou,  rozhodnutí  ovlivňujících náš život dělají vlády  hafo a mnohem zásadnějších a nikdo většinou ani nevzdechne, nebo jen krátkodobě vzkypí. 

Tedy, pokud se onoho nechytne opozice a nenecpe toto do medií.

A co třeba nové technologie. Ty mají vždy nějaké výhody, dobré vlastnosti, naději. A také ty špatné, nevýhody ba nebezpečí.
Můžeme psát jen a jen o tom, že zavedení nové technologie zlevní výrobek, bude ekologičtější, výkonnější...
a nic víc.
A nebo jen o tom, že na tohle jsou potřeba suroviny z dovozu, že se na výrobu používá otrocká práce v Asii, že náklady na...

Ani v jednom případě nebudu lhát. Ale výsledek je jasný. 

A co mezinárodní situace. Války v Africe, Jižní Americe, Asii... nás hluboce nezajímají. nepíše se o nich, nejsou nastoleny jako téma. Mrtví, umučený, znásilněný, vyhnaný... nezájem. Jistě, sledovat všechno nejde a brečet nad vším, by se jeden ubrečel už po pár hodinách.
Ale takový Izrael - Palestina, to je jiná. Tady jsou v boji dvě rozdílné civilizace, dvě kultury (západ kontra východ), dvě náboženství, dvě etnika (ač příbuzná). 

A mají obě mocnou loby!
Vynechám propagandistické výkřiky, zneužívání pojmů v aktivistické oblasti.
Co píší seriozní, slušní a vcelku zodpovědní:
Pokud si budete číst něco zleva, tedy o utrpení v Gaze, o mrtvých, hladu, bombách, pocitech cizince ve vlastní zemi... Budete mít jasno.
Pokud si budete číst ze středoprava (dejme tomu), bude číst o malé zemí obklopené sousedy a se spolubydlícími, hlásajícími jako cíl jeho totální zničení, vyvraždění. O zemi léta trpící neustávajícími teroristickými útoky, ostřelováním... v permanentní válce za přežití... Také jasno!
Obě strany nelžou. Jen, většinou pravdivě nebo vcelku pravdivě, informují o situaci. Ale jen z jedné strany.

No a uprchlíci! Tak či onak.

Hurá zpět do mikrokosmu. Co takové interpretace rozhádaných rodin? Tam se také často nelže, jen vyberou křivdy toho, či onoho a silný  názor je tady hned.

 "A truth that's told with bad intent

Beats all the lies you can invent."

P.S. Tím ale není řečeno, že pravda neexistuje, nelze najít viníky, rozeznat oběť od útočníka! 
Jen to dá někdy víc práce, než si přečíst pohled z jedené strany. 
A někdy je to fakt jasné! 

Kosové a lidi

 Prásk! Dutá rána na okno. Další kos narazil do skla. Naštěstí přežil a se zmateným pískáním odlétl.
Někdy se snaží jeden a ten samý, znovu a znovu, proletět stejným místem tak dlouho, až zemře .
Pohřbím ho.
A pak je mi smutno. Lepím proto na skla plašidla, natahují ochranné sítě. Ale skel je mnoho a kosové neúnavní.
Proč to dělají? Vím já! Možná si myslí, že v tom prostoru za sklem je něco úžasného? Třeba ráj, kde jsou kosové šťastní?
Prásk!
Kosové zjevně nejsou moudřejší než lidi, kteří také znovu a znovu letí za nějakým pochybným cílem. Letí cestou, kde si už tolikrát v minulosti dali přes hubu.
Prásk!
Co to bylo tentokrát? Kos, nebo člověk?
Nejhorší na tom je, že když nechám okno otevřené, kos proletí a pak zoufale hledá cestu ven, zpět na ten trávník, kde je mu tak dobře, jen o tom, jak dobře mu je, neví.
Já, kosí bůh pro tuhle zahradu, se pak snažím kosa chytit a vynést, než se  umlátí. Když se mi to podaří, posere mi, vynadá a se zobákem plným rouhání odlétne.
A je šťastný, že vyvázl.
Chvíli, než vyrazí za další sklo.
Když my, lidí, si vymyslíme nějaký ten komunizmus , nebo "nicnežnárod", co je za sklem a za to sklo se dostaneme a tam se zoufale mlátíme k smrti,  tahá nás nějaký Kdosi (bůh, štěstí, prozřetelnost...?) z neštěstí, co jsme se do něj urputně a s plnou parou vecpali.
Ale někdy nepřijde brzo. A jednou třeba nepřijde vůbec.
Nebylo by lepší, kosové a lidi, se už na to vysrat?
Bum!
Zjevně ne...

Proč je třeba altereg

 Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
Užitečnost altereg budiž dokumentována zde, v symbolickém  světě.
V mém ujetém spisku: Cestě 2 jsem napaden armádou blbů (negací, předjímání, lží...). Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Ale oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
 Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je často třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další! Huráááááá! Kdepak schíza! Kdepak disociativní porucha!
No... trocha opatrnosti při aktivaci altereg asi neškodí...