Kde žijí víly

Kdo si přečetl předchozí, o vlkodlacích, toho to muselo napadnout. Kde je je ženský princip? Kde je druhý pól z celku?
No jasně, víly! Tvrdí a silní vlkodlaci s nezdolnou silou žijí a bojují na skalnatých kopcích, hebounké víly lehce vlají podél potoků, rybníků a moří.
V Jizerkách, Polabí, Českém lese, Brdech. U všech mořích. A v nás také.
Jsou něžné, nehmatatelné, měkčí než voda i vzduch. A ve své měkkosti silnější!
Nóóó, ono s tou měkkou něhou. Až vás jednou  zklamaná víla chytne pod krkem, pochopíte, že je to složitější.
Vlkodlak vás zničí  nebo mine, ale za chvíli na vše zapomene. Víla nikdy. Nikdy nezapomene v čem má pomoct, nikdy nezapomene kde má mstít. Nechce se mstít. Jen udělá to co musí.
A nebo co chce. I tak, i tak.

Víly. tančí, sedí si a o něčem přemýšlí. Smějí se a pláčí. Nejde je pochopit, nejde jim porozumět. Nejde jim porozumět tak, jak se snažíme uchopit svět. Ani vlkodlaci nerozumí vílám.

Protože porozumět, znamená ovládnout, protože pochopit znamená vlastnit.
V naší řeči.


Ale jsou jiné cesty.

Zapomenout.

Být.
Být.
Být, třeba s vílou u jezera, třeba být vlkodlakem u jezera, kde sedí víla.

Pššššš! Nerušit!

To je také trochu i o vílách A důležité, neřku-li, zásadní.

Kde žijí vlkodlaci

O nás se napovídá věcí! Většinou pomluvy a vždycky hlouposti.
Ale ano, vlkodlak občas někoho zakousne, uštve a případně sežere, to jo. Ale to jen proto, protože. No, protože toto!
Vlkodlak je vnější a vnitřní. Ti vnější žijí většinou na kopcích, horách. Třeba na Ralsku, Klíči, samozřejmě Plešivci a také Velízi.
Vlkodlaci vnitřní žijí v nás. V každém. Jenže v někom je jen takové štěňátko a v někom pořádný vlk.
Doufám, že už neuslyším nesmyslnou otázku, jestli je vlkodlak zlý a nebo dobrý.
Je to  jako se ptát na dobrotu a zlobu větru. Ptejte se toho, komu vzala vichřice dům a nebo chudáka na uschlém poli, který vyhlíží, kdy mu vítr konečně přivane nějaký ten déšť.
Vlkodlak je síla. Animální síla. Dá sílu bestii i světci. Dokáže, že člověk zvládne věci, které jsou nad jeho reálné síly.
A nebo vybuchne a ničí. Jen proto že je silný.
Kdo je vlkodlak trochu víc, ten ho v druhých lidech vidí. Vidí, že tenhle tichý a zdvořilý, nesmělý mužíček může být silnou šelmou. Tahle hodná mamina, nezkoušejte ji raději nasírat!
Vlkodlak je odolný. Vydrží co vydržet nejde.
Někdo se na vlkodlaka mění jen proto, že se mu chce. Někdo se změní, ačkoliv vůbec nechce.

Je to tak! A samozřejmě i naprosto jinak.

Vlkodlak. Je cítit v mrazivém vzduchu, vidět jehličkách zkrystalizované vody na stromě.

Otazníkový les a zkamenělý spor

Je to děsně barevný kraj. Považte, že nad Černošicemi jsou Černolice a nad nimi Červená hlína.
Červená hlína je prosím pěkně kopec. Pěkný kopec, plný bytostí zvláštních. Jedny z nich jsou otazníky.
Rostou tam stromy otazníkové. Asi takové:

Otázky jsou důležité, ne odpovědi. Dát odpověď dokáže každý jouda a čím větší jouda, tím víc odpovědí. Dát dobrou otázku dokáže málokdo.
Třeba stromy na Červené hlíně to dokáží.
Procházím se tam mezi nimi, sedávám s nimi a pokorně naslouchám jejich otázkám.
Dobrá otázka dokáže vyřešit každou otázku tak, jako špatná odpověď dokáže odpovědět na každou odpověď.

Kousek pod tímhle vrchem jsou skály, kterým se říká Čertovy.
To proto, že podle jedné lidové pověsti tam ty šutry upustil čert, co měl zase nějaký spor s mnichy. Lítal už kolem s šutrovím, zase si nepohlídal kohouty a buchl s tím tam o zem.
Podle jiné lidové báje jsou to drábovské křemence spodně silurského původu, které se tam vyskalily po letitém sporu magma, zemské kůry a vzduchu.
Povídala ale jedna jíva báji jinou. Ovšem věřte jívám, jsou někdy ukecanější než břízy!
Leč, slyšte!
Bylo to prý v dobách, kdy kameny ještě běžně chodívaly. A v té době se tři balvanové dostaly do sporu. Řvali na sebe obvinění z hádavosti, rvali se jak koně o to, který z nich je poslem míru. Když se šutry perou jako koně, je to hrůza. Zejména když se perou o mír.
Měly příliš mnoho Pravdivých Odpovědí.
A pevná stanoviska!
Nakonec bylo jejich stanovisko tak  neměnné, pravda neotřesitelná a víra pevná, že se staly tím čím jsou. Nehybným šutrem.
Je to tak, první zkamenělý byl kámen.

Tak tu máme tři pověsti, které jsou, odmyslíme-li si nátěr slov a pojmů, totožné. Šlo o spor ve kterém fugurují tři síly, která vytvoříly tři skalky. No a je to jasné!

Sedávám tam na tom vrcholu, chodívám mezi stromy - otázkami.
Otázky, otázky jsou důležité, ne odpovědi.

Dub a víla

Sedával jsem tak u toho rybníka na Brdech rád, sedával jsem tam často.
Sedával jsme tam rád a často sám i nesám. Pokud sám, tak i nesám, neb se mnou sedávala víla a učenec.
Víla zleva a učenec zprava, neb byli oba vzdělání ve vědách esoterických.
Povídali své příběhy, které jsou zároveň i klíčem k pochopení léčivé a ničící moci tohoto místa.

Víla. O vílách se toho napovídá! Jéje! Často mi i lidé závidí, že se s nimi znám a stýkám. Ale ono to není tak divoké. Většina víl je usedlých, tichých, zadumaných, stydlivých.
No, některé ani moc ne. Tahle tedy vůbec ne.
Sváděla všechny. A úspěšně. Říká se, že svodům víly nejde odolat. Ve skutečnosti se to neví, protože to zatím nikdy nikdo nezkusil. Každý si řekl: "Rychle, než si to holka rozmyslí!"
A tak to šlo, jeden za druhým. Ztráceli duši, víla se radovala. A plakala. Nevěděla proč, ale takhle za jasných měsíčních nocích chodila podél vody a plakala.

Učenec byl znám široko, daleko, vysoko, nízko, svojí, jak již to u učenců bývá, učeností. Jak otevřel papulu, už z něj vypadlo moudro! Fakt!
Obdiv k němu neznal mezí. Jeho rady se odměňovaly zlatem, jeho přednášky se musely konat v těch největších sálech. Mluvil o všem, protože všemu rozuměl. Úplně všemu, fakt že jo!
I ostatní učenci padali k jeho nohám s výkřikem: "O Mistře, pouč nás!"
A tak to šlo, jeden za druhým. Ztráceli duši, učenec se radoval. A plakal. Nevěděl proč, ale takhle za jasných měsíčních nocích chodil podél vody a plakal.

Tak se stalo, co se stalo, ti dva se potkali. I pak se dělo, co se dá předpokládat, že se tak mohlo dít. A když skončili, víla se opět rozplakala
"Post coitum omne animal triste, děvenko, ale proč jsi smutná ty?" "Což nejsi šťastná že zrovna Já?" "S tebou ty huso?"
"Ty vole!" Pravila víla vlídně učenci. "A z čeho jako bych měla bejt? Celá staletí čekám, že konečně potkám chlapa, co nebude panáčkovat, jak já písknu, co na první zalichocení ode mne nezačne slintat a dávat pac! A co ty starej vošouste? Stačilo říct, že mne uchvátila tvá přednáška a už jsi byl omotanej kolem prstu. Achjo, copak nepotkám nikdy chlapa?" "A myslíš, že ta tvá přednáška, ty hluboce se tvářící banality, co opakuješ pokaždý, stále dokola, mně doopravdy zajímaly? Ty jen víš, co od tebe chtějí slyšet, jinak neznáš nic a ničemu nerozumíš,  šmudlo od sněhurky!"
"Máš pravdu." Hlesl učenec. "A já to vždycky o sobě věděl, a proto jsem chodil po nocích tajně fňukat sem, k rybníku. A ani Tebe, holku od rybníka jsem nepochopil! Jsem tupec, korunovanej pitomec, vím to! Jo holka nikdy jsem ve skutečnosti svému věhlasu nevěřil."

A tak se ti dva rozhodli, že zůstanou spolu. On se změnil ve velký dub, s větvemi pokroucenými jak bývaly jeho plané myšlenky. Ona se jako vítr prohání nad vodou i v jeho koruně.
A šíleně se u toho chechtaj.

Proto je pobyt na tomto místě velice vhodný na léčení příliš šťastné lásky a neblaze velké slávy a uznání.
.

Vysvětlení na úvod

Tento blog bude pojednávat o bytostech, o kterých se nemluví, protože neexistují.
Samozřejmě že existují, ale s řečí je to těžké, hlavně s tou psanou. Řeč umí popsat, třeba, hrnec. I když také nic moc, každý si pod slovem "hrnec" představí něco jiného.
Nebo kvantovou teorii. I když pod tím si zase nepředstaví nikdo nic.
Ale strach? Bolest? Lásku?
A ten chumel sil, pocitů, citů, historii, paměť místa... co je v a kolem starého dubu?
Tak se řekne nějaké slovo, například: "Duch místa". Genius loci. Nebo zakletý mlynář.
Je to bytost. Součet všech  sil, co tam jsou.
Ještě více bytostí vytvoří les, nebo město, nebo domov. To společenství bytostí, duchů, sil, tam žije, mění se. Jednotlivé bytosti přichází a odchází a my je nevidíme a neslyšíme, tedy ne běžným sluchem a zrakem. Ač je vnímáme, vyhledáváme je a nebo před nimi prcháme.

Tím je pojem bytosti definován pro všechny vnímavé. Zbytek má smůlu, ale může doufat, že k tomu doroste, tedy spíš se domlčí.

Kdo mne zná, ví, že umím blbě žvanit. Málokdo ale ví, že umím i chytře mlčet. Ztišit se. Nepředpokládat, nemyslet si, jen vnímat. Nenaučil jsem se to, je to dar. Dar i prokletí.

Když se ztiším třeba v lese, vnímám všechny ty bytůstky, co tam žijí. V každém lese to je jiné, u každé vody jiné. Každý strom má svoji povahu, tak jako člověk.
Jsem trochu zvíře a tak místa lidí na mne působí méně. A pokud, tak často silněji opuštěný kostel než slavný chrám, plný lesku,  touhy po slávě, dávných spiknutích a utrpení otroků na stavbě.

Místa lesní, vodní a kamenná jsou plná duchů. Vedeme spolu své řeči beze slov. Někteří duchové jsou vlídní, někteří  krutí. Mohou pohladit, ranit, vyléčit i zabít. Bývají veselí. Vznešení.
Vracím se pak mezi lidi, do hluku a tuposti. I z lidí vystupují bytosti. Někdy laskavé a moudré, častěji zlé, podlé. Smutné. Nízké.

Zajímavé věc na závěr úvodu. Nejlépe lze potkávat bytosti přírody, když je člověk nahý. To ale naráží na zděšení náhodných kolemjdoucích. Jako druhá vhodná možnost je oblek formální, košile, kravata. Proč? Snad to duchy lesů, vod a strání uklidňuje?
Zděšení náhodných kolemjdoucích je ale stejné.

No, a příště si povíme třeba o nějakém konkrétním místě a bytostech. Třeba o těch, co žijí v tohle rybníce.