Slova, slova, slova jako part 4

 Si myslim, pronesl sir Dagles vlkodlače, že profesore, ve vší slušnosti, nějak moc žvaníte. Slova, slova, slova, jak říkal i ten mladý, oidipákem postižený, feudál.
K čemu to? Slovo je čin? Změní něco slovo?
Ó ano! Na co nemáme slov, o tom nejsme schopni uvažovat a o čem nejsme schopni uvažovat, to neuděláme. Tak pravil autsajd nepůvodně.
I když, dodal, vy dva, s Jeníkem, často něco uděláte a já mám dojem, že při tom moc neuvažujete.
No, abych dokončil: A  to, jak ono cosi pojmenujeme, to určuje, jak o tom budeme smýšlet.
Jééé, fesore! Na to Jan! Máte výjimečně pravdu! Si vzpomínám, kterak paní nádlesní nazývala suchohříbky polohříbkami. A já, onu dobrou houbu, od té doby, mám stále za něco nedokonalého, téměř si jí ošklivím!
A to je myslím chyba!
Chyba je, na to Dag, že si z lesa nosíš k žrádlu slizký houby a ne ulovenou srnčí!
Poslyšte, sire Daglesi. Vy vždycky mluvíte o lovu zvěře a pak přitáhnete roztrhaného, zadáveného myslivce, nebo bikaře. Ne! Není to tím, že špatně vidíte a splete si je s muflonem!
Ale sire, zvolal Autsajd uchvácen nápadem příkladu, z kterého jeho myšlenku snad pochopí i sir.
Chutnal by vám, Daglesi, úlovek, kdybychom říkali, že je to polomyslivec nebo čtvrtbikař. nebo skoromyslivec?
A víte že nechutnal! Tyhá, nojo, profesore!
Hmmm, jenže on měl i pravdu ten německý inženýr, že o něčem je třeba mlčet.
Príma nápad měl!
Jdeme na to!
A ticho bylo opět v horských lesích, kde prosťáček, intoš a divá síla jestvovali.!

autsajd furt ještě odpovídá, part 3

Nojo, fesore, z toho vašeho proslovu by plynulo, že třeba každý voják je eklhaft, čeže, jak jste to poněkud pateticky charakterizoval "slouží smrti"? Fakt jako?
Nojo, to jsou problémy, Jeniku, zadumaně pronesl profesor autsajdes. Voják je nástroj, který musí být někdy, holt, použit. Ovšem ani on se nemůže vždy (v opravdu zjevných situacích) odvolávat na rozkazy, musí zapojit... bacha, říká se svědomí, ale já říkám, že ne.

Moje slova profurtstore, se s tim nesrat! Zavrčel Dagles, který se cítil v téhle mudrlantské diskuzi poněkud mimo.

Ono takhle, nedal se vyrušit autsajd, který jak jednou začal s proudem slov, nešlo ho zastavit.

Ona takhle, na rovinu, kolik lidí je schopných si svědomí neukecat, má odvahu přijmout nepohodlná, nebo jeho ohrožující rozhodnutí na základě svědomí? Kolik lidí se je schopných oprostit od vlivy výchovy, společnosti, konformity, mindráků...?  Jedno procento? Kéž by! Nejspíš ani jedno promile.

Navíc humanitu se učíme jen kratičkou dobu a zdaleka ne všude na zemi.

Takže vésti nás mohou nějaké moudré poučky, zákony, tradice... což si ale okecáme, nepřečteme, upravíme.
Nebo vzory. Což ale také okecáme "On byto tak určitě chtěl!" Zejména u vzorů mrtvých. On vzor má být mrtvý, zakonzervovaný, abychom ho nepoznali moc zblízka, i s tím nevzorným.

Ale furt je to asi lepší, než ty psaný vodítka.
Někdy kolem roku nula chodil jeden žid a řemeslník po Palestíně. On mohl svým učedníkům a zástupům kázat o tom co mají dělat. On i kázal. Ale, myslím si, bylo mu jasné, na co ta svoloč kolem něj má schopnosti.

A tak řekl "Následujte mne!" koukejte co dělám a máte vodítko. Pomáhám bližním, nekradu, smilním přiměřeně, ale na ty co to trochu přeženou neházím kamení. Vůbec neházím kamení, nevyvyšuji se. A nemyslím si, že příslušník jiného kmene je zvíře na zabití, ale posuzuji ho podle skutků.

Jak víme, ono "následování" si přetlumočila jedna instituce takto: Koukejte vstoupit k nám a poslouchejte nás, my máme na "následování" monopol. Ono by to nakonec takhle také šlo, kdyby se nesnažili zlikvidovat všechny, co tuhle hru nechtěli s nimi hrát nechtěli. Jinak jo, mohlo by to fungovat... kdyby... moc, blbost lidská...

Takže závěr profesore autsajde?
Hmmm, něco by to chtělo! Ale co?
Nevim, nějak nevim.

jak p. autsajd janovi jednou odpověděl, part 2

I pravil takhle jednou Jan: Povím vám příběh, který jsem si vymyslel, ale který je pravdivý a jistě se mnohokráte, ve všech možných obměnách stal, stává a stávati bude.

Šel mladý muž, třeba František, krajinou vlídnou. Byl večer a tak požádal o nocleh na statku, kde žili lidé, vlídní jak ona krajina.
Večer jej jiný mladý muž, statkářův syn Jiří, pozval na skleničku, Přišel  i Jiřího nejlepší kamarád, Martin.
Ti všichni tři si náramně rozuměli, spojoval je totiž touha udělat něco pro bližní, lidstvo! Pláli přímo svatým nadšením pro nějaký Cíl, Poslání, Cestu k dobru všeobecnému!
Rozuměli si tak moc a jejich nadšení bylo tak spojující, že se domluvili, že se ještě sejdou.
Dějiny rozhodli jinak

V té zemi a v té době totiž došlo k pravidelně se opakujícím jebnutí část občanstva. Zase se jim zasejc udělala touha očistit zem od špatných.

Špatnost pak určovala příslušnost k nevhodné rase, náboženství, sociální skupině... nebo toho, že někomu vadili.

Dva z přátel oné noci na statku se ještě sešli. Jen o tom nevěděli.

František se stal vězněm, číslem v koncentráku postavenému k očistě lidstva, což se překládá jako vraždění a mučení vybraných lidí.

Svaté nadšení ho neopustilo ani tady. Povzbuzoval, zachraňoval ostatní, organizoval odboj.
Svatý nadšenec humanity to byl!
Jiří zatím plál svatým nadšením na místě velitele onoho koncentráku. Poznal, že národ, strana, mír, spravedlnost... kecy, kecy, ho potřebuje.
Věnoval se tedy té ošklivé, ale, jak věřil,  nezbytně nutné práci,  hromadným vraždám, s neutuchající pílí a svědomitostí.
To Martinovo svaté nadšení jej dovedlo k psacímu stolu, kde psal. Už ani nevím, zda básně, vědu či filozofii.
Zabila ho bomba při náletu. Není asi důležité, zda to byla bomba zlá, tedy nepřátel, nebo bomba hodná, naše.
Možná to také byla bomba svatého nadšence, který jí na sobě odpálil.

Co s tím Profesore? Dagu? Tázal se Jan
Dagles chtěl říct, že  dva spojuje vášeň pro akci, čin, kdežto Martn jen seděl na prdeli a psal. Ale pošeptal jsem mu do ucha, ať ze sebe nedělá vola, klást slova je také (zlo)činem. Takže mlčel.
Kdežto Prof. autsajd promluvil:

An jsme již hovořili, hodnotu neurčuje cíl a (ne)dobrý úmysl, ale určuje jí  zadavatel a prostředky. František sloužil životu, Jiří smrti.
Martin sloužil podle toho  co psal, což jsme nedefinovali, ač je to, zdůrazňuji, zásadní.
I ten potenciální debil s bombou na břiše by byl nadšenec ve plnému úvazku ve firmě smrti.

Hmmm, je tedy lepší Svaté nadšení nemít? Tázali se Jan a Dag.
Ne je třeba ho mít a je třeba ho usměrnit.
Usměrnit!
Bez svatého nadšení... jen se koukněte z okna. Plouží se po ulicích, plouží se mezi ložnicí a kuchyní, prací a hospodou.
A čeže nadšení člověk potřebuje, nadšenoidní potenciál degeneruje do své negativní podoby, nenávisti, bez pozitivní složky. Ona je tam ta nenávist vždycky, ale nemusí jí být tolik.
Někdy se pak lidé chytnou nějakého zadavatele cílů, většinou destruktivního, neb to je lehčí a jde přitom uvolnit  temný v nás.

A nebo se chytnou nějakýho, co tyhle lidské potřeby jen dobře kapitalizuje.

Dobrý, jako substituce, je  sport. Tam se to nadšení, i agresivita, pěkně uplatní a je klid.

No, profesore autsajde, moc svatě nadšený z toho vašeho výkladu  nejsme, pravili ti dva.

Jan, Dag a Pautsajd hledají pramen zla, part 1

Jednoho dne, dobrotou a naivitou překypující Jan vyslovil otázku: By mi teda zajímalo, vodkud se to zlo najednou bere ve všemožných milých lidičkách! Jsou často hodní, talentovní, milí. A najednou zkokotí!
Je teda ale fakt, že to bejvaj lidé, co jsem v nich viděl něco temného dycky!
Jo, zavrčel sir Dagles. Také to v nich čuchám. Je to v obalu často vstřícném, milém, laskavém a chytrém. Jen ne moudrém.
Mívám chuť z nich to zlo vykousnout, aby se jim ulevilo.
Jenže, smutně a s lehkou výčitkou  konstatoval Jan, vy jim chcete vykousnout něco zlého v nich a často jim ukousnete hlavu nebo nějaký ten orgán a je po zlu i s nositelem! Jan pro svoji útlocitnost nezmínil, jak vlkodlak Dag naloží s ostatky nadobro zla zbaveného.
"Mindráky, zklamání, nesplněné sny, frustrace. To je to co cítíte, koušete!" Řekl Profesor.
"Jáství! Klamný pocit já!" Hulákal ze zahrady nahej chlápek, co tam žil v malém domečku.
V něm celé dny meditoval! Krom poledne, kdy se oblékl a  zašel do hospody na guláš a pět piv.
"Je to ďábel! Také jsem se s nim utkal!" Tichým hlasem řekl mladý tesař, co tady právě opravoval střechu.
"Maruško, podej mi ty hřebíky, tyhle ne, to jsou atributy, támhle ty krováky!" Obrátil se pak na svoji pomocnici.
"A mamí, co bude k obědu?" Hulákal na další, starší paní. " Šoulet? Ten mi rádi, vid Máří!"
Někdo zvonil u domovních dveří. Jakási paní, s cigárem v puse. "Jé Hannah, nazdar!" Vítal starou známou Profesor.
"Povídám, příteli opět: Zlo je banální, zoufale banální, tak jako u toho souzeného kreténa A. E. jak jsem psala v knihu."
Další a další se hrnuli do dveří, lezli sem oknem, komínem a povídali a řešili a tézovali.
Helejte mudrlanti, bych to shrnul, Konečně promluvil zase jan:
Nakonec se shodnete na tom, že zlo v člověku prostě je. Jáství, mindrák... temná skvrna, jak říkám já, nebo takňák.
Je banální, usazené v každém, i tom nejlepším!
Pokusy jej odstranit, ze světa či z člověka, končí mrtvolou, hromadami mrtvol.
Profautsaj, tesař, Z indie pán, Hanah a další  a další,  mlčeli.
Jen Dagles promluvil: Oukej Jendo, ale co tedy s tím oním, z kterého zlo nejen vystříklo do nějaké diskuze, ale kterého ovládlo a řídí jeho činy?" "Co ho, ono temné, vede k nenávistným zločinům, vraždění pro vraždění, pro zlo samo, maskované chabě nějakou úchylnou ideologií." "Co s ním, chlapče drahý, dobrotivý?"
"Já nevím, ale mi tak ňák napadá... sli... teda... byste sire, mu v tom pádě, neměl tu hlavu ukousnout?"
Pak už mlčeli všichni i fšichni.

Nejde o to "Proti" čemu bujuji, důležité je " Za co"

 Přečtu-li si, a myslím, že to tak má každý, že ten, onen a tito, bojují proti něčemu, co se mi nelíbí, hádám, jak jinak, dle svých zkušeností.
V mém případě si představím, že je to jistě parta Havlů, Němcových, Uhlů, Bednářový, Kubišových, Jirousů, Landovských... Sedí někde v kavárně nebo na Hrádečku u vína a filozofují, vydávají prohlášení, píší eseje a dělají kulturu.
Přestaví-li si rozhněvaný mladý muž, či žena bojovníka proti něčemu nepěknému, je mu  tuze líto, že ho nemůže hned pozvat do své oblíbené čajovny na maté, aby probrali nejnovější počiny nezávislé kultury, sepsali nějaký  protest a rozmysleli se, kam vyrazit manifestovat, přilepit se k něčemu a nebo zatrsat na party.
Nějak nám nesecvakává, že proti systému, pokud zrovna nevládnou a nepopravujou a nestaví vyhlazovací lágry, jsou i fašouni a tvrdý komouši!
V zemích na jih, případně náboženští fanatici, co touží po mučednické smrti s bombou u prdele, nebo postřílet co nejvíc nevěřících či odlišně  věřících.
Ono bychom neměli dávat sympatie jen pro to, že někdo je proti něčemu, co se nám nelíbí, my bychom měli také zauvažovat, za co onen, oni, bojují!
Za co bojují, krom toho nám milého cíle, odstranit něco ošklivého.
Co vlastně chtějí?
A ještě důležitější: Jak toho chtějí dosáhnout!
Protože hezký cíl (třeba důstojný život dělníku, či nějakého národa) prosazovaný špatnými prostředky, to je čiré zlo!