Jak to bylo v Pearl Harbor

S přítelem spiklenistou vedeme občas "urputné spory" o výklad dějin. Já pochopitelně zastávám stanovisko bordelisticko - aburdno - srandistické.
Došlo i na historii Napadení Pearl Harbor ve  WWII.
Ale já vím, jak to bylo! Slyšte PRAVDU:

Donald Brown byl šťastný mladý muž. Na začátku WWII se mu podařilo zašít jako poslíček ve  velení armády.
Donald nebyl šťastný zcela. Štěstí mu kazila dvě jména. Slečna Jane a debilní kretén zrzavá, irskej zmetek Patric O´Hara.
Slečna Jane se stále, nepochopitelně, nemohla zcela rozhodnout  pro Donalda a dát mu jednoznačně přednost před tím pablbem Patricem!
Ani to, že Zrzavej zmetek narukoval do armády a byl poslán na Pearl Harbor jí zcela nepřesvědčilo.
Jednoho den na velitelství US Army: "Hej Donalde!"  "Tohle doneseš přímo nejvyššímu a rychle! Naprosto zásadní depeše! Už mazej!"
Donald sklapl kufry a vyběhl.
V tom mu došlo, co zaslechl, ač zaslechnout neměl! "Japonci... útok... Pearl Harbor... hrozí masakr našich..."
Hlavou se mu mihl naprosto absurdní a blbej nápad. Kdybych to depeši zdržel, tak ten blbečkek Patric bude usmaženej japonskýma bombama! Cha! To by mu patřilo za to, že taky chce Jane!
"No, to je škoda, že to nejde! Nejde... odneslo by to hrozně dalších lidí... měl bych průser.. nejde... No, nejde to! "
Donald měl jeden hloupý zvyk. Občas, když trpěl kognitivní disonancí, chodil se poradit s panákem kořalky.
Zašel do šatny, ono to počká. Po prvním panáku mu bylo jasné, že tahle myšlenka je totální blbost. Po třetím už mu to přišlo reálnější. Po šestém se mu zdálo, že sbalit depeši je naprosto báječný nápad!
Nebyl to dobrej nápad!
Byl to průser, velkej průser!
Donalda kupodivu nepopravili, ale jen poslali do tichomoří válčit v první linii. Hned první den padl do zajetí a zbytek války sloužil Japoncům jako materiál na mučení a pokusy.
Kupodivu přežil, jen nohy a jednu ruku mu museli amputovat.
Žil v chudobinci, koukal do zdi a pil kořalku.
Proklínal toho, co mu tohle neštěstí způsobil. Sebe ne, samozřejmě, jako každý hledal chybu jinde a tak proklínal toho zmetka irskýho, zasranýho zmrda! Ten ho přivedl do neštěstí! Jistě že nepřivedl, ale tak už většinou uvažujeme. "Kdyby nebyl..."
Jednoho dne, jakási charita udělala zájezd pro veterány.  Donalda naložili do autobusu. Byla to otrava, ale mnohem lepší, než čumět do zdi. Donald se tedy snažil být hodný, dokonce ani nenačal dnešní lahev, aby ho příště vzali zase.
Moc neposlouchal ale najednou slyšel  hnusná slova tvořící jméno: Patric O´Hara! Prej tady v té honosné vile bydlí! Cože? Hrdina?
Donald se seznamuje s živou legendou a tou legendou je... Ten hajzl!
Při napadení Pearl Harbor zůstal Velký Hrdina sám na pláži. Pálil po nalétávajících stihačkách vším možným, údajně nějaké sestřelil, časem vznikly mýty jak sundavá z nebe Zera střelbou z revolveru a vrháním bajonetu, potápí ponorky tím, že jim ukousne periskop a utrhne rukou kormidlo. Počet jeho zranění ve vyprávěních narůstá a stejně se v příbězích zkracuje doba, kdy, ač s prostřílenými orgány a zlámanými kostmi, požádá o návrat na frontu. Od jeho legendárního boje v PH je znovu z znovu nasazován, povyšován, vyznamenáván. Až je generálem a protože další vyznamenání už nejsou, vláda vytvoří nové, zvláště hrdinské, pojmenované jeho jménem...
Donald to vše poslouchá a tiše sténá. Ještě se zeptá:
"Má ten... ten tamten, manželku?"
Ale jistě! Vzal si takovou nesmírně krásnou slečnu. Jane se jmenuje! Celou válku na něj čekala, úžasná love story!"
"A víte co pan generál říkal?" Povídá ještě průvodce. "Že ta tragédie na Pearl Harbor byla paradoxně branou jeho osobního štěstí!" "Ten život si někdy divně hraje!" "Prý, kdyby tenkrát o tom útoku věděli a připravili se, asi by nikdy nemohl ukázat své kvality! Za svůj životní úspěch vlastně vděčí tomu, že depeše tenkrát na velitelství nedošla včas! A nejen jeho zářná kariéra, i Jane se už prý rozhodla dát přednost tomu druhému, ale když slyšela o jeho statečném chování, rozhodla se pro Patrica!"
Donald zbylou rukou a zuby otevírá lahev kořalky a pije na ex. Ještě než sladké bezvědomí obestře jeho zoufalství stačí zvrátit hlavu k smějícím se nebesům a zařvat:
"Tak tenhle fór, se Ti, ty kurvo, fakt povedl!"!

Cena jednoho života

 Emma Meisel žila mezi válkami v Teplitz, tedy v Teplicích. V těžkém období krize a počínajících národních nenávistí se snažila pozvednout ducha města a jeho obyvatel pořádáním výstav.
Prosazovala výstavu českých umělců, což se nelíbilo  pitomým Němcům. A abstraktní umění, které se tenkrát nelíbilo nikomu. 
Pozvedávala a pozvedávala, až byla naložena do vagonu do Auschwitz a šla do plynu, neb byla co? No, židovka přeci.
Tím se vyhnula nejspíš znásilnění nějakým rudým vojákem, pak gardistou, vyhnula se soudům za to, že mluvila německy...
Její sbírka obrazů nakonec přežila, také měla hořet, když kretény mluvící německy vystřídali kreténi, mluvíci česky, protože obrazy je malovali malíři co jedli wurzt a ne buřt a  říkali "mahlzeit" a né "brouchuť".
A ke všemu byla ta židovka, to vadí debilům vždy.

Mi se honí v hlavě, jestli opravdu má každý lidský hlas stejnou cenu? 
Každý člověk stejnou cenu?
Emma Meisel je stejně důležitá, jako ti němečtí a čeští pitomci kolem ní?

Fakt nevim.

Pašie podle JDP

Je dnes jedno, zdali to bylo přesně tak, jak píší evangelia, důležitě je, co to říká nám.
Ježíš na svátky přijíždí do Jeruzaléma a dav volá: „Hosanna synu Da­vidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na vý­sostech!" (Mt 21,9)
„Celý svět se dal za ním." (J 12,19). Dav miluje svého krále, padá na kolena, květy létají!
Život by za něj dali!

O několik dní později pak tentýž dav huláká: "Ukřižovat! Ukřižovat!" (Mk, 15,13)
Chtějí ho vidět jak trpí a umírá. Kdyby ho Pilát pustil, sami by ho rozsápali. 

Je to možné?Jak mohli ti lidé takhle otočit? Je to chyba v textu? Nebo nějaké strašlivé specifikum obyvatel Judee kolem roku 0?

Nic na tom divného není. Chovali se tak, jak se chová lidský dav vždycky a všude. A jak se chová i dnes.

Když přijížděl do Jeruzaléma, řekli jim Ježíšovi žáci a obdivovatelé, že je Mesiáš, spása a svatý.
A tak ho milovali.
Dokud jim zase jiní neřekli, že je podvodník, zločinec a zhouba.
No a tak ho nenáviděli.

Naše slavné Názory nejsou výsledkem našich úvah, jen papouškujeme co jsme slyšeli. Nejprve reprodukujeme rodiče, pak vyrosteme - a dle sympatií, toho koho slyšíme prvního a hlavně toho, kdo umí manipulovat.

Znám jen několik málo lidí, co alespoň občas, někdy, v nějakých případech, přemýšlí nad tím, co, kdo, jim  říká. Kontrolují informace, jejich věrohodnost. Ověřují, jdou k pramenu. Nemyslí podle předem připravené šablony ("to bude nějaká lumpárna" například). Nekopou za "svůj team" smečku...
Pár lidí, já snad také, někdy, alespoň někdy opravdu přemýšlí (ne, přemýšlení neni fantazírování na téma).
Zbytek jen poslouchá svého hlásného troubu a opakuje slyšené. Nevadí jim, že ještě včera říkali něco jiného. Nevadí jim, že realita je zcela zřetelně jinde. nevadí jim snůšky fantasmagorií.
Milují bizarní, odmítají šedou skutečnost.
Milují pocit své výlučnosti, výlučnost toho, kdo zná "skrytou pravdu".
Utíkají před nepříjemnou realitou.

Co s tím?
Doufat, že se dav nedostaví před naše okna a nezačne hulákat "Ukřižovat!"?

Hmmm...