Subjektivní vnímání objektivních objektů

 Titulek je samozřejmě jen blbej vtip.
Dál je to chmurná realita.
Pravila jedna dáma: Už před vztahem jsem slyšela, že je to egomaniak, uzurpátor, manipulující psychopat. Když jsme pak spolu žili, zjistila jsem, že je to egomaniak, uzurpátor... A byla z toho zjištění rozčarovaná a překvapená.
"Já se milá nezměním, flámy, ženský, to je můj svět!" Říká mladý muž před svatbou. Ona na něj zamilovaně hledí, kývá hlavou že rozumí a vezme si ho. Pak pláče.
Stejně tak činí muži, dobrovolně kráčející do zjevného maléru, často i varování tou samou osobou, na kterou si pak stěžují.
Ve velké společnosti? Co třeba vládce, co říká, že musí stůj co stůj, i za cenu zničení světa, dosáhnout rozšíření své říše o země, které kdysi ovládal, a ty odnárodnit, převorat? V oněch ohrožených zemích mu nevěří a je jim fuk, nebo jej přímo podporují, nezřídka milují! Proč? Chtějí opravdu pod jeho vládu, případně dobytčákem na nucené práce na Sibiři?
Nebo co jeden exprezident, který zcela zjevně a průhledně lže a miliony jeho obdivovatelů mu stejně věří? Řekne náměstí je plné lidí a i ti, kteří přímo  vidí, že je poloprázdné, tvrdí s plným přesvědčením, že je zcela zaplněné fanoušky. O tom, že chce zlikvidovat demokracii mluví na plnou hubu.
Proč věříme zjevným lhářům je otázka jedna.
Ale proč dokonce nevěříme grázlům, co nezakrytě své temné úmysly otevřeně přiznávají?
Asi proto:
Vytváříme si představu světa a do ní obsazujeme postavy, tak jak je nahodile potkáváme. Na realitu přitom nekoukáme.
"Princ, co mi bude věrně milovat, budéééé... tedy ten! "
"Chci něžnou a tichou dívku, ale kde nic tu nic. Tahle na mne kejve. No, tancuje teď polonahá na stole v baru a vyřvává s flaškou v ruce nějaký šílenosti, ale určitě je ve skutečnosti něžná, tichá a slušná! Protože jí tak obsazují do své hry!"
"Dobrotivý král, co mi osvobodí z exekucí? Tady tenhle se hlásí!"
"Spasitel na bílém koni? Že by v nějaké zemi vedle nás?"
Obsazujeme role, archetypy. Na to jsou potřeba výrazné postavy.
Takže úspěch v malém světě mají uflámovaný děvkaři, rozverné ženy...
Ve velké pak magoři, hysterioni, diktátoři.

Mi nenapadá, co s tím.
Když málokdo je ochotný si kazit hezkou pohádku pravdou.

Chrámy, kultura a myši

 Chrámy dneska lid moc nezajímají. Ale o tom jindy.
Kultura, tady ta složitější než akčňáky a sitcomy, nebrala davy nikdy. Jen se akčňáky a sitcomy jmenovaly kramářské písně, veřejné popravy, či drby, zpracované do představení na rynku.
A přesto je (chrámy také, samozřejmě), ona kultura, zásadně důležitá pro samotné přežití lidstva.
I ten nejnekulturnější barbar kdesi v mozku má, že něco takového, jako symfonie či Rembrandtův obraz,  existuje. Vysmívá se tomu, ale i ten výsměch je  uznáním hodnoty.
Hodnoty něčeho, co není jen jídlo, sex, hromadění zásob, násilí a přežití do zítřka.
A ta tichá, nenápadná existence kultury nás udržuje nad úrovní kolonie myší.
Telátka polévající obrazy barvou, aby burcovala za ochranu klimatu, ničí přesně to, co může člověka k ochraně klimatu, životního prostředí, ponoukat. Tedy toho vyššího v nás, co je nad starostí o zmíněné a preferencí aktuálně nacpaného břicha žrádlem.
Regeneraci společnosti po pravidelných výbuších agresivity také člověk bez kulturního zázemí těžko zvládne.
Kultura totiž není nadstavba, ale čím dál víc základní podmínka pro samotné přežití.
Pročpak asi chudí, negramotní lidé, kdysi, zdobili své chalupy malůvkami? He?
Protože tohle věděli, intuitivně vytušili. 

Spílající a také ti co ne

Svět je rozdělený. Na levé a pravé, eko a neeko, věřící tomu či onomu...

A nebo?

A nebo?

Nebo na nadávající a nenadávající?

Přivedlo mne na to lezení po skalinách. V něm máme hvězdu první velikosti. A na jednom serveru onomu muži radostně nadávají. Zkoušejí plivnout, shodit, zesměšnit. Také máme jednoho velmi nadějného mladého. I na něj stejné reakce jedné částí čtenářů.

Samotní špičkoví lezci se uznávají, pomáhají si.

Deprivanti dezolátní okopávají. Je marno jim říkat, že ten či onen nemůže za jejich posraný život.

V politice? Totéž ne?

Okopávači nadávací mají své favority. Stačí si dát na hromadu politiky, jejichž hlavní náplní je útočit, napadat... a skupinu, která je volí.

A co ideologie založené primárně na nenávisti? 

Že by to dělení bylo nakonec tuze jednoduché?

Temno středověku? Fakt? Vláda rozumu a humanizmu potom? To jako fakt?

Středověk.  I když tenhle výklad je pozvolna opouštěn, stále straší. Podle něj po (prý) temném středověku (prý) přišla humanistická renesance. Po ní opět temno baroka a pak humanismus, osvobození... hurá!
Renesance opravdu přinesla pokrok ve vědě, knihtisk. Opravdu vytvořila úžasná díla. Ale a leč:
Upalování čarodějnic ve velkém (upalovaly se od počátků lidstva) není středověk, ale novověk, renesance. Nekončící náboženské války také. Středověk počítáme že končí 1453 nebo 1492. Hus je upálený 1415, takže konec středověku ještě stihne. Luther 1517 přibíjí na vrata své téze (další z možných začátků novověku). Savonarola řádí 1490. Každopádně reformace se vším dobrým i velice strašlivým, je na začátku onoho nového věku.
Na a také: Renesance se vzhlédla k antropocentrizmu, stavícího člověk proti přírodě. Hmmm.
Pak přišlo málem klidné baroko a po něm už to máme současno!
Opět návrat k člověku! K rozumu! Humanizmu! K raciu!
... světovým válkám a holocaustu. 
Člověk se vymanil z křesťanství a - hup k jeho náhradám. Boha nahradil okamžitě národ, tedy Národ a k tomu hafo izmů.
Církev strkající nos do života člověka a snažící se mu určovat povinnosti, hodnotit jeho chování, bleskurychle nahradily stranické sekretariáty A také mediální lynče.
Kdo se nepodal vládě velkých izmů a témat, ten často dopadl ještě hůř. Jako vyděšená, zmatená myška s dnes chytá každé hovadiny, čím dál ulítlejšího a komerčního ezo, populistických stran, nácků nebo levičáků. Racio  končí v iracionalitě.
Případně: "Vše je dovoleno" - to končí v brzy nudících mejdanech a ufetováním v mladém věku.

Ono to s tim temným středověk a osvobozením člověka nebude tak horké.
Ono všechno dobré, přináší i něco zlého. Nepřekvapivě. Zejména, když v tom šíření dobra vše staré, špatné i dobré, zavrhneme.

Ono jde opravdu asi o to, ne se osvobodit od něčeho, ale k něčemu. Pozitivní svoboda, jinak od ní zase zdrháme, žejo Fromme.