Za co nechválit politiky a mezinárodní vztahy jsou jednoduché, jak rvačka v hospodě.

 Je to také zvláštní. Jemně řečeno. Za co chválíme své politiky.

Například: "Ale v něčem má pravdu!"
To má být pochvala? Takhle může znít argument učitele, když obhajuje, že toho naprosto dutého a neschopného žáka nenechá propadnout! Úplně všechno špatně nemá! 
Neměl by politik spíš mít nějakou komplexní představu, která je správná? Nikoliv úplně blbá. 

"Chodí mezi lidi!" A proč to dělá? Za svůj slušný plat a s teamem pomocníků má řeši bezpečnost země, makroekonomiku... ne provádět průzkum veřejného mínění navíc naprosto chybnou metodikou! 

"Alespoň tam nebudou (ty co nemám rád)" A ten kdo tam bude, ten bude lepší? Určitě? Víme že dno neexistuje? Víme, že to co nám přijde nejhorší možné takové zdaleka není?

A ještě malý manuál pro mezinárodní politiku si neodpustím:
Země světa neřídí geniové, naopak, většinou primitivové! Nemá cenu v nich hledat sofistikované plány a v jejich slovech rafinované jinotaje! 
Ríkají-li "Jste naši přátelé!" Může to znamenat leccos. Ale pokud říkají: "Jste nepřátelé a chceme vás ovládnou, zničit..." myslí to vážně! Opravdu vážně, tak vážně, že už se ani nenamáhají to skrývat.

Pokud někdo fyzicky útočí je agresor. Velice prosté, co je na tom k nepochopení?

Joseph Fouché - Vznešený idealista, nebo odporný deviant?

1759 se narodil do námořnické rodiny v malé vesnici ve Francii malý Pepíček Fouché!
Chlapec rostl a sílil. Vlastně moc nesílil, byl těla vetchého. A tak do dali na studia, neb inteligence byl naopak značné.
Mladý muž v sobě brzy pocítil ideál. Přímo Ideál a přímo ideály! Demokracie! Antiklerikářství!
Po revoluci se stává radikálním Jakobínem, zejména prosazuje popravu krále.
Demokratická revoluce záhy přešla na diktaturu a Fouché se  hned vrhl do akce. S radikalizmem a vášní. 
Popravoval a raboval, vyhlásil boj bohatství a chtěl zrušit peníze.
Vyhlásil "Kult rozumu", což  tehda, když vládla čirá magořina, bylo takové... takové jako vždy.
Přezdívku "Kat z Lyonu" si vysloužil za působení v onom městě, kde popravoval a popravoval. Šlechtu, bankéře, jeptišky... "Krev kriminálníků obohacuje půdu svobody a staví moc na pevných základech." pravil ten idealista.
V boji o moc, který  svedl idealista Joseph s idealistou Robespierrem vyhrál.
Robespierrova hlava byla za jásotu davu v koši a Fouché... ve vězení.
Zachránili ho Royalisté. Chacha! Jenže zůstal chudý a odstrčený. A to se mu nelíbilo. Nabídl své služby nejdříve   bývalým největším nepřátelům royalistům, pak zase Jakobínům a začal syslit peníze, které hlásal zrušit.
Foucheho vcelku nikdo neměl rád a tak se přilísal k Napoleonovi. Ten jim zřejmě částečně opovrhoval, hodně se ho, intrikána, bál, ale jeho znalosti a schopnosti se mu hodily.
Fouché hrál na všechny strany a dokázal všechny přesvědčit o své nepostradatelnosti.
Nepoleon ho jmenoval ministrem policie, odvolal a zase jmenoval. 
Intrikoval proti Bourbounum i s nimi, proti všem a s každým.
Byl upřímně nenáviděný lidem i vládci. A obávaný.
Nakonec se stal opět ministrem policie, tentokrát ve vládě krále, bratra toho, kterého tak vehementně hnal na popravu.
Pak už ovšem jeho kariera pomalu končí a umírá bez poct, slávy a moci.

A teď otázky:
Byl tohle přiliš prudký idealista, který se změnil?
Nebo to byl  zamindrákovaný deviant, uhranutý mocí nad lidmi a jejich životy? Spíš asi tohle, ty změny "ideálu" podle požadavku doby jsou příliš nápadné.
Kdyby ho na začátku revoluce zabila třeba ve vaně nějaká dáma a on se nestačil projevit, byl by dnes vnímaný jako hrdina revoluce, oběť boje za demokracii, Volnost, Rovnost a Bratrství, nikoliv jako ukázka bezcharakterního intrikánského zmetka?
Kdyby si nemohl svoji potřebu panovat nad životy druhých ukojit v politice, stal by se třeba seriovým vrahem?
A konečně, kolik takových máme v politice na celém světě? Úchylných sadistů posedlých mocí.

P.S.  O tomhle muži napsal značně lépe a celý román, Stefan Zweig 

Na velikosti nezáleží

Na velikosti nezáleží, ani když se tvoří dějiny ducha, který pak ovládá do velké míry i dějiny hmatatelné.

Židovský národ byl nejprve malý, v době kamenné zaostalý, pouštní kmen nomádů.  
Když křoví promluvilo, ozval se hlas co řekl: JSEM, kmen se dal na pochod.
Přežíval jak se dalo.
Během tří králů vytvořil a prošustroval jakési místně významnější království a pak dlouhá staletí trávil v otroctví, vyhnanství a za prakticky soustavného pronásledování.
Přežil a plodil další a další chytré a schopné lidi.
Snad přežije i naší dobu, která už ho zase veřejně nenávidí,

V tomhle národě se objevil, kolem roku 0, mladý muž. 
Asi tak tři roky kázal, pak ho chytli, mučili a zavraždili.
Ten muž se nenarodil v Římě, Alexandrii, nebo alespoň v  Jeruzalémě, ale v totální vesnici. Neměl žádný učitelský, šlechtický či jiný titul a vlastní rodina ho jednou chtěla dát do cvokhauzu. 
Oficiálních vyznavačů má dnes, po dvou tisících letech po smrti, na světě zhruba dvě miliardy. Vliv na myšlení, často aniž to tušíme, zásadní.
A těch dva tisíce let je jeho odkaz zásadní formující silou, v dobrém i zlém, naší civilizace. Té, která je sice nic moc, ale nejlepší z všech, co jsme kdy zkusili.
Věda i ohled na jednotlivce jsou u nás na zázračně vysoké úrovni! Stačí se kouknout jinam a nebo do dějin. I když prasáren jsme také zvládli a zvládáme šíleně moc!

Podobný kousek se podařil Mohamedovi. 

Na velikosti nezáleží.

Pro srovnání, jak dlouho vydržela tisíciletá říše, věčný CCCP i ten starý Řím.